Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Igor Grimmich – Nirvána

9. 5.-16. 6. / Galerie Vltavín / Malba

Do 16.6.2019 bude v Galerii Vltavín, Masarykovo nábřeží 36, Praha 1 (u Národního Divadla), přístupná krásná a velmi zajímavá výstava obrazů Igora Grimmicha: Nirvána.

Text kurátora Jana Čejky k výstavě:

Igor Grimmich (*1979) figuruje řadu let s jistotou na současné umělecké scéně. Vystudoval AVU pod vedením prof. Michaela Rittsteina a patří mezi přední umělce, kteří volně navazují na jeho dílo. Grimmich od začátku rozvíjí nezaměnitelný fikční svět, který pramení zejména z jeho zážitků a městské krajiny. Do světa se ale promítá i autorova flegmatická povaha, zděděný smysl pro architekturu a truhlářská zkušenost.

Výstava je dokumentem tohoto světa. Prezentuje tedy komplexně Grimmichovu poslední tvorbu, a tudíž nemá ambici uchopit do hloubky jen jeden z mnoha autorových námětů. Napříč prezentovanými díly tak najdeme propracované městské plány, intimní ubikace i příběhy z periférií. Přes rozmanitost námětů však stále lze najít společný atribut – Nirvánu.

Nirvána, katarze, opojnost, extáze doprovází Grimmichovo dílo dlouhodobě. Nejenže sám autor tvoří při takovém stavu, ale může být navozena i pozorovateli jeho obrazů. Grimmich k tomu užívá několik paradoxů a kontrastů, které v nás vyvolávají a gradují napětí až k samotné-mu stavu nirvány. Paradoxy a kontrasty jsou zřetelné jak v jeho tvůrčím přístupu, tak v obsaho-vé složce.

Prvním tvůrčím kontrastem je samotný přístup k zobrazení. Grimmich je na jedné straně ote-vřený k experimentům, chybám a nedodělkům, aby na straně druhé ještě znatelněji ztvrdil svoji řemeslnou zručnost, rozhodnost a trpělivost, které můžeme objevit především v jeho slabosti pro perspektivní řád.

Druhým takovým kontrastem je práce s prostorovou iluzí. Grimmich ojediněle pracuje pouze s jedním obrazovým plánem. Ba naopak, obrazové plány nejenže užívá velmi často, ale dokonce se nebojí zveličovat poměry mezi nimi. Obrazy tak mívají nepřirozeně protáhlou perspektivu, umocňují velikostní rozdíly mezi zobrazenými předměty, například oknem, zábradlím v popředí omezují výhled diváka a nabízí nečekané a tajuplné průhledy. Ku opaku hloubky však Grimmich přiznává i plošnost obrazu, přičemž tak činí geometrickými značkami, nápisy, nebo i samotnou texturou materiálu.

Tvůrčí paradox lze nalézt v Grimmichově barevnosti. Jsou to barvy kolikrát opojné a vábivé, a zároveň výstražné a křiklavé. Tam, kam bychom se chtěli ponořit do sladkých odstínů modré, fialové, oranžové, žluté a červené, nervózně očekáváme hrozbu. Zajímavá je ale jakási přirozenost mezi používanými kombinacemi odstínů. Ta sice původně tkví v komplementaritě
barev, ale i tak zvolené kombinace působí neskutečným dojmem a až večerní městská krajina nás může přesvědčit, že mají reálný základ. Výjimkou jsou černé obrazy. Ty nenabízí takový počet možností k ozvláštnění jako práce rozmanitě barevné, a tak nejsou tolik na autorovy nezávislým světem. Ve své skromnosti a syrovosti ale nabízí o to ilustrativnější pohled na Grimmichovu chuť k prostoru a rýsování, kterou v těchto obrazech můžeme o to více obdivovat. V obrazech také Grimmich občas používá zlacení. To můžeme vnímat jako protiklad k čer-né i jako protiklad ke kresbě, která je vždy v Grimmichových obrazech patrná. Zlacení obrazům také vdechuje muzejní charakter, až jsme v pozici archeologů, zkoumající artefakt z Grimmichova světa.

Posuňme se ke kontrastům a paradoxům v obsahové složce. Tyto kontrasty vyvěrají z našeho vztahu k jednotlivým dílům. Jednou jsme do nich vtahováni, máme na dlani celá města a jsme v roli starostů a architektů. Jindy jsme naopak nevítanými hosty a z obrazů se nás snaží vystrnadit zfanatizované davy. V případě ubikací a periférií, které jsou na rozdíl od konstrukcí měst intimnější a v narativu konkrétnější, jsme pro změnu nezaujatými diváky. Tyto Grimmichovy obrazy se nás nesnaží zaangažovat, ale naopak staví mezi nás a svůj děj pomyslnou bariéru, skrze kterou do dění nezasáhneme, ani kdybychom chtěli.

Paradoxně nám některé situace nebo místa v obrazech mohou připadat povědomá, ačkoli víme, že se jedná o Grimmichovu fikci. Grimmich totiž pracuje s obrazem jako se snem. Třídí si vzpomínky a následně je seskupuje do nových forem. Touto metodou je přitom schopen po-stihnout nejen vlastní zkušenost, kdy pro některé obrazy našel inspiraci v Tokiu nebo pražských Stodůlkách, ale i obecně zažité představy, ať jde o sídliště jako taková, dopravní odpočívadla, koupelny nebo horské chaty.

A můžeme najít paradox i v práci s časem. Grimmichův jazyk je totiž natolik univerzální, že nikdy nevíme, jestli obraz zrcadlí minulost, přítomnost nebo budoucnost. Při recepci obrazů se tak ocitáme v jakémsi bezčasí, které nás může nasměrovat třeba nazpět do druhé poloviny 20. století, současných přelidněných (asijských) kosmopolitních měst nebo do budoucnosti, jež je nápadně podobná např. té z filmů Blade Runner.

Shrneme-li Grimmichovo dílo celkově: vedle striktních konstrukcí v nich je patrná rychlá leda-bylost, hloubku místy narušuje plošnost, barvu střídá pouhá čerň a když obrazy vnímáme, nemůžeme si být jistí ani svojí rolí, ani místem, ani časem. Avšak přes všechny tyto dialogy Grimichovy obrazy nepůsobí neurčitě, neuchopeně, nemastně a neslaně. Ba naopak jsou o to intenzivnější a zdá se snad, že nirvána není jen stavem autora či diváka při jejich tvoření nebo zakoušení, ale že se stává jejich samotnou náplní.
Jan Čejka

 



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Igor Grimmich – Nirvána