Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Výstava Pamět – Přelud – Představa (slovenští umělci)

15. 3.-9. 4. / Galerie kritiků / Malba

Do 9.4.2016 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná zajímavá výstava Pamět – Přelud – Představa.

Výstavní projekt s názvem PAMĚŤ – PŘELUD – PŘEDSTAVA představí tvorbu výrazných slovenských umělců mladší a střední generace, jejichž tvorbu spojuje zájem o některé základní fenomény lidského nitra a možnosti autentické výpovědi o světě, tak jak se strukturuje, zvýznamňuje a přežívá ve vědomí člověka. Koncepce výstavy je založena na tematickém a sémiotickém prolínání a souvislostech mezi různě nahlíženými a výtvarně artikulovanými fenomény, jež se dotýkají opozit jako vědomé – nevědomé – podvědomé, vzpomínka – anticipace, sen – představa – skutečnost, možnost – nemožnost výpovědi o skutečnostech vědomí apod..

Umělci ve svých dílech se zabývají různými tématy, od intimních a autobiografických (Činčalová, Rázusová Nociarová) až po společenskokritické a globální náměty (Čorejová, Hudec). Společným jmenovatelem je snaha o vizualizaci nebo evokaci smyslu, jehož povaha není uchopitelná přímo, ale pouze prostřednictvím odkazů, směřujících od konkrétního a poznatelného k abstraktnímu a těžko pojmenovatelnému. Specifickou symbolikou, výrazovostí, barevností, zvolenou technikou a vůbec autorským vkladem se vystavujícím daří zprostředkovat i obsahy, jež odkazují k obecnějším problémům, ale jsou prožívané subjektivně v zakořenění do těžko přístupných a vysvětlitelných sfér lidského nitra. Reflektují kromě viditelně poznatelných odkazů k různým předmětným faktům i další fenomény: prchavou a fragmentární povahu paměti či vlastní intimní (Činčalová) nebo snovou zkušenost (Rázusová Nociarová); přeludovou a jinak pociťovanou povahu některých prvků současné vizuální kultury nebo reality vůbec (Miror Noir); společenské fenomény prožívané až existenciálně „na vlastní kůži“ (Čorejová, Šebianová); ekologické problémy jako lyricky zainteresované, i s vědomím jejich důsledků pro budoucnost (Hudec), svět představ a imanentních dějů, existujících jako neviditelné a neuchopitelné podvědomí, odvozené z reality (Mésároš, Oroszová), anebo symbolické a psychologizující sondy do charakterů lidí (Adamíková).

Alena Adamíková (1972) se ve své tvorbě systematicky věnuje zkoumání portrétu, jeho možnostem a aktualizacím v kontextu současné malby. V dílech série Infantky (Infanta) směruje svou pozornost od lidské tváře jako obrazu našeho nitra k animálním „narušitelům“, jež jsou totemy a symbolickými zástupci lidské duše.

Tvorba Evy Činčalové (1982) je tematicky různorodá, v jejích nejnovějších pracích však rezonují obrazy každodenních životních situací, vzpomínkové a subjektivní momentky z vlastního života. Vizuální rozostřenost autorčiných olejů a akvarelů může evokovat nedokonalost každé vzpomínky, jež se vyjevuje mlhavě, avšak mimořádně sugestivně.

Stěžejním výstupem Márie Čorejové (1975) je v současnosti kresba. Stala se východiskem i pro některé objekty Miriam Šebianové (1972). Kresbu Čorejové charakterizuje redukovaná černobílá barevnost, důraz na kontrast či specifickou ikonografii, soubor motivů se silnou kulturní, někdy až archetypálně pojatou symbolikou. Autorka se pohybuje od tematizování subjektivního a individuálního až k úvahám o společenském, univerzálním a existenciálním. Převážná část její tvorby je založena na reflexi a kritice různých společenských fenoménů, náboženství a církev nevyjímaje.

Oto Hudec (1981) se vizuálně vyjadřuje rovněž prostřednictvím akcí, videí a instalací, iniciuje komunitní projekty. Na výstavě PAMĚŤ – PŘELUD – PŘEDSTAVA představuje své malby. Věnuje se vedle osobních, intimních témat i námětům, souvisejícím s ekologií, politikou, kolektivní pamětí, vztahem lokálního a globálního, imigranstvím, aktivismem či společenskou odpovědností. Svými díly reflektuje vztah mezi uměním a aktivním politickým životem.

Malba Kristíny Mésároš (1981) je nabitá imanentním příběhem, jenž vytváří scenérii imaginativních krajin a figur člověka, o němž se můžeme domnívat, že jde o bytost ztracenou, osamocenou, hledající, utíkající či meditující. Sugestivní podmanivost a síla jejích obrazů pramení z napětí mezi povědomým a prozaickým námětem (např. Člověk a loďka v krajině) a jeho výtvarnou artikulací, navozující dojem lyrické snovosti, magičnosti a nadpřirozenosti.

Miror Noir, zal. 2007 (Miloš Kopták – Rai Escalé) je slovensko-španělská autorská dvojice, jež ve své práci vychází často z „krásných“ reklamních obrazů, které však malířsky transformuje v tvůrčím dialogu, někdy až bojovném. Deformuje mediální obrazy do podoby expresivních, temných a znepokojivých výjevů, s nenápadnou otázkou, který z nich je ve svém důsledku větším přeludem.

Určujícím motivem nejnovějších děl Ivany Oroszové (1985) je dům, respektive architektura, jež se stává prostorovou kulisou, do níž jsou vržené osoby s nejasnými vzájemnými vztahy, i k prostředí a příběhu, v němž se ocitly. Obrazový prostor je poskládaný z vizuálních fragmentů a motivů různé provenience, dobového a civilizačního kontextu, k jehož porozumění může dojít jen uvědoměním si symbolické povahy vztahů jednotlivých vizuálních prvků díla.

Malby smějících se bojovníků sumo od Michaely Rázusové Nociarové (1976) lze chápat i jako symboly moci a síly, jsou zhmotněním autorčiny vzpomínky na sen, v němž jí byl vnucen „elixír veselí“. Jeho vizualizací malířka převrací snový příběh, v němž ji postavy bojovníků pronásledovaly, ve svůj vlastní prospěch a uchovává tak efemérní vzpomínku v pevném tvaru pro své poučení.

Kurátorem je Ľuboš Lehocký.



Fotografie z výstavy