Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáže Tomáš Svoboda — Giotto a Tereza Velíková — Mezihra

končí 16. prosince / Fotograf Gallery / Fotografie

Do 16.12.2017 budou v nově přestěhované Fotograf Gallery, Jungmannova 7, Praha 1, přístupné výstavy Tomáš Svoboda  — Giotto a Tereza Velíková  — Mezihra.

Tomáš Svoboda  — Giotto

Kurátor: Jiří Ptáček

Dílo italského malíře Giotta di Bondone bývá považováno za klíčové pro dějinnou změnu v pojetí a konstrukci obrazového prostoru. Vztahuje-li se k němu vizuální umělec Tomáš Svoboda ve svých nových videích ještě po sedmi stoletích, nečiní tak pouze kvůli třem letmým, i když nikoli náhodným odkazům k malířově jménu, ale především kvůli myšlence změny přístupu definující radikálně odlišnou „perspektivu“. Při jeho skeptickém postoji k překonání hluboce zakořeněných myšlenkových schémat a rovněž limitů pojmového jazyka se ovšem tato změna nemůže odehrát díky nám lidem, nýbrž musí přijít odjinud. Výstava Giotto proto krystalizuje v konceptuální low-tech sci-fi, které se netýká pouze hranic lidského poznání, ale také úlohy umění v jejich případném překročení.

Vizuální umělec Tomáš Svoboda (*1974) je známý zejména jako „ten, který dělá s filmem“. V základu je to charakteristika podložená, hlavně uvážíme-li, že na sérii videí, animací, avšak také instalací a performancí, ve kterých nahlížel různorodá hlediska naší koexistence s filmovým médiem, navázal vloni hraným snímkem standardního celovečerní stopáže. Jak je ale zdůrazňováno například v jeho anotaci, ideovým úběžníkem Svobodovy práce nemá být film sám, ale náš „život“, jakkoli široký a vágní se tento pojem zdá, specifičtěji pak způsob, jak je náš život filmem prostoupen, jak ovlivňuje naše chápání reality a jednání, či jak vytváří osnovu mezilidské komunikace.

Svoboda se ovšem nikdy neomezoval výhradně na své „filmové téma“ a uměleckou praxi zakládal šířeji, třebaže mu v ní práce s pohyblivým obrazem zůstávala nejčastějším vyjadřovacím prostředkem. To je patrné i u výstavy Giotto, kde zmíněná východiska spíše běží na pozadí, než aby se tlačila vpřed. Jejím tématem není zaměnitelnost vlastních a zprostředkovávaných vrstev zkušenosti, nýbrž potencionalita lidské rasy, její (ne)schopnost poznávat okolní svět, porozumět mu a rozhodným způsobem uskutečňovat své vize. Ústředním dílem výstavy je v tomto směru video s imaginární chatovou korespondencí dvou partnerů, z nichž jeden účastníkem kolonizační mise na Mars, zatímco druhý zůstává doma na Zemi se svými všednodenními povinnostmi. Ze vzájemné konverzace vyplývá neslučitelnost dvou různých postojů ke smyslu lidského konání, aby do jejich partie v závěru nečekaně vstoupil deus ex machina v podobě návštěvníka z vesmíru, přicházejícího s nabídkou paradigmatické změny „odklonem od budoucnosti směrem k úloze vytvářet vize“. Z úst tohoto „roztomilého vetřelce“ jakoby přitom vycházela slova naší, lidské intelektuální avantgardy, myslitelů i umělců. Tato – možná i mimoděčnou – ozvěnu však Svoboda samozřejmě není ani satirou, ale ani konkrétní ideologickou indoktrinací. V této a dalších pracích na výstavě Giotto autor postuluje výhradně otázku, zda něčeho takového jako vize vlastně jsme schopni. Jsme s to přijít na to, co by touto vizí mělo být, aby neskončila tak tragicky jako pokusy o uskutečňování těch minulých? Kdo si jejich vytváření vezme na hrb? Mohou to být umělci, kteří si tuto úlohu dlouho nárokovali, aby později zjistili, že se aktuálně ocitli na okraji společnosti coby její alternativní volnočasová náplň? A budeme se na podobě nějaké vize ochotní dohodnout?

Jiří Ptáček

Tereza Velíková
— Mezihra

Kurátorka: Lenka Dolanová

Mezihra je imaginární (para-)rozhovor dvou žen ve středním věku. Výchozím materiálem videí je soubor divadelních scénářů z představení obou účinkujících hereček, Lenky Krobotové a Daniely Voráčkové. Autorka z nich vybrala promluvy, které nechala herečky sehrát v neutrálním prostředí. Vzniká tak napětí mezi původním textem divadelního scénáře a jeho pozicí v kontextu video projekce. Výpovědi, zbavené svého divadelního ukotvení, se ocitají v bezčasí, v nové realitě zbavené původních konotací. Autorka situaci nazvala “dialog monologů”. K dialogu či porozumění dochází spíš mimochodem. Díky tomu, že scénářů bylo větší množství (celkem asi patnáct), tak dialogem hereckých rolí mimoděk prosakuje herecká typologie obou žen. Promluvy každé z nich působí překvapivě koherentně.

Ve videích Terezy Velíkové není řeč jednoduchým prostředkem porozumění, její součástí jsou různé zámlky a pomlky. Také zde byly záměrně ponechány chyby a přeřeknutí. Dialogy nenápadně vyplňují citace starších děl autorky (s Danielou Voráčkovou spolupracovala již dříve), nechybí prvky ironie a náznaky situační komiky. Mezihra se pokouší uchopit, co se s divadelním textem může dál dít, čím může být divadlo mimo divadelní sál. Vybízí k uvažování nad univerzálností a divadelností vypjatých emocí. Vytržení scénářů z divadelní skutečnosti inspiruje k přemýšlení nad rolemi, které člověk získává a je nucen hrát v různých situacích, o touze a možnostech z těchto rolí vystoupit, vyhnout se naučeným komunikačním vzorcům, používat slova jinak. Na konci herečky odcházejí – snad někam jinam, kde je porozumění možné.

Tereza Velíková (1979) se ve svých dílech, především videoinstalacích, zabývá tématem porozumění. Zkoumá vztah obrazu a zvuku, zejména promluvy. Využívá různé komunikační struktury a formáty výpovědí, pracuje s (ne)možností sdílení prostřednictvím jazyka. Vystudovala konceptuální a intermediální tvorbu na VŠUP v Praze a v doktorském studiu pokračovala na pražské Akademii výtvarných umění. Společně s Terezou Severovou a Barborou Zachovalovou vede Galerii Entrance, sídlící v oranžerii zahrady Břevnovského kláštera v Praze.

Lenka Dolanová



Fotografie z výstavy