Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Zuzanna Czebatul: I vesmírná loď občas musí přistát

Do 25.11.2018 bude v Centru současného umění Futura, Holečkova 49, Praha 5, přístupná zajímavá výstava Zuzanny Czebatul: I vesmírná loď občas musí přistát.

Text kurátora Michala Novotného:

Výrazně vizuální a grafická výstava německé sochařky polského původu (1986) propojuje odlitek Siegfriedovy nohy z Bismarckova memoriálu v Berlíně, s figurativní malbami sci-fi postav vytvořenými v čínských na objednávku pracujících dílnách a mimikry zdí FUTURY z pryskyřice se specifickými grafitti připomínajícími nápisy.

Bylo potřeba čtyř lidí, k tomu aby přenesli ploché betonové sochy s namíchaným pigmentem Zuzanny Czebatul, které jsme vystavovali společně s Lindou a Danielou Dostálkovými v Plato Ostrava. Každá z nich vážila 120 kilo. Říkal jsem si, že je na tom vlastně něco sympaticky odvážného, produkovat podobná díla v době požadavku absolutní mobility. Stejně tak jako subverzivního, velikost a tíha je připisována stále hlavně mužským sochařům. Práce Zuzanny Czebatul je vždy jaksi hlasitá. Má vytříbenou chuť pro umělost, excentricitu a exces. Neschovává se za obvyklou aroganci současného umění, která nikdy není příliš explicitní, štědrá a vždy dává jen tu zcela nutnou část. Její práce je samozřejmě založena na popu, nebo dokonce by se dalo říct na pornu. Na těch toxických, umělých mechanismech svádění, které v nás nevědomky mačkají ta správná tlačítka a příliš rychle se vyvíjejí na to, abychom jejich podvody stíhali odhalovat. Zuzanna jejich ataky vybočuje, ne pomocí klasické ironie, ta už dávno přestala fungovat, stejně jao apropriace. Ale tím, že je dematerializuje a zároveň zhmotňuje, zdůrazňujíce povrch, ale vždy s napětím k hmotě.

Ve FUTUŘE Zuzanna vystavuje tři velká chodidla, která jsou přesnými odlitky Siegfriedovy nohy z berlínského Bismarckova památníku, jejiž odlitek zíkala pomocí silikonových forem. Problematické gesto, i legálně, vyvolávající mnoho otázek zda-li je veřejná socha určena jen k tomu být součástí veřejného prostoru, nebo je možné i její další použití. Jestli se na ní smímě jen dívat, nebo si můžeme její tvary i přivlastnit, odnést. Vytváření těchto guerilla odlitků ovlivňuje původní sochy pouze v jednom smyslu, a sice tak, že odstraňuje zelenou patinu způsobenou postupnou oxidací. Nové Siegfriedovy nohy poté nejsou odlity z bronzu nýbrž ze sádry a jsou potažené tenkou vrstvou kovu, která je patinována třemi různými chemickými postupy s rozdílným efektem. To opět přidává k tenzi mezi povrchem a esencí, mezi kůží a masem.

Pryskyřicové fragmenty cihelných zdí, které jsou roztroušeny ve spodních chodbách FUTURY, si pohrávají s komerční grafikou apropriující symobl Brooklynských zdí s graffiti, jako třeba tou použitou v populárním seriálu Jump street 21 z konce 80. let. Site-specifická reakce, která je učitou imitací, může být současně čtena jako vztah kontra kultury a její komercializace. Postavení FUTURY a okolní rychle se rozvíjející čtvrti. Slova, které můžeme vidět na jednotlivých kusech: Block, Chaos, Skies, Lover, Prick a Rush, ještě dodávají k jakési teenagersko rebelské atmosféře. Kultuře založené na hraní určitých rolí, chování podle daných scénářů, ale také kultuře, která je symbolem romanticko subverzivní energie, jako určitého stavu spíše než věku. Nejistota upřímnosti a hranosti v této práci jaksi nabádá ke třetímu čtení, jako by nevyhnutelnost ironie mohla nakonec znamenat něco vážného. Možná, že právě tato tvrdohlavá snaha o něco, co bude ve výsledku nutně čteno s nadsázkou, je jedna z posledních nadějí na to, říci něco vážného v kultuře, kde je ke všemu přistupováno jako k žánru či parodii.

Serie obrazů je rekompozicí ilustrace Ryoko Ishioky z roku 1982 a byla provedena na zakázku v malířských dílnách v Dafen v Číně. Zobrazuje zdánlivě ženskou, ale genderově nevyjasněnou postavu, stojící na obloze, která přesně zrcadlí její tělo. Pozice na špičkách s rukama v bok vytváří kontemplativní i zároveň alertující postoj. Tmavě zelený tělový oblek, jakýsi skafandr, je nějakým způsobem druhou kůží, která podtrhuje její tvary, ale jako by měla zároveň ochranné i posilující funkce. Obraz můžeme číst jako vizuální komentář k celé výstavě, ale také k dílu Zuzzany Czebatul obecně.  Zrcadlí ji vizuálně, metaforicky, ale i doslova v přítomnosti obloh (Skies), druhé kůže, jakési ochrané slupky tak jako nohou na špičce.

Michal Novotný


Fotografie z výstavy