Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Otto Plachta: Sol Silvestre

končí 5. ledna / Topičův salon / Malba

Do 5.1.2018 (s vánoční pauzou) bude v Topičově salonu, v klubu, Národní 9, Praha 1, 1.patro, přístupná zajímavá výstava Otto Plachta: Sol Silvestre.

Otevřeno je v pondělí, čtvrtek, pátek mezi 10 – 17h a úterý, čtvrtek mezi 10 – 18h.

Otto Placht (nar. 1962) je, již přes dvě dekády, výraznou osobností současné české malby. Patří k silné střední generaci, která na sebe upozornila již během svých studií na AVU v průběhu 80. let. Otto Placht zde studoval v letech 1982-1988 v ateliéru A. Paderlíka a půdu akademie sdílel spolu s dalšími výraznými postavami současné české scény, jako jsou Jiří David, Stanislav Diviš, Petr Nikl, Tomáš Císařovský, Martin Mainer, Michal Gabriel, Antonín Střížek a další. Již v průběhu studia, počínaje rokem 1984, na sebe upozorňuje výrazným projevem a to i přes silnou konkurenci v nastupující generaci, v rámci dnes již ikonických Konfrontací, pořádaných zpravidla v ateliérech umělců, kterých se účastnil až do roku 1987. Tento formát neoficiálních výstav nonkomforního umění, měl u nás s ohledem na zkušenosti s totalitou, silnou tradici a sehrál významnou roli v dalším formování české výtvarné scény. Otto Placht svým projevem již v dobách studia inklinuje k expresivní figurální malbě. Divokost v jeho tvorbě pak nachází vyústění v konstrukci člověka stroje, ve které se osvobozuje od disfunkční totality a inspiruje se v teorii chaosu a počítačové fraktální geometrii. Jeho živelná exprese zaujala tehdy i Jiřího Načeradského, který mu brzy po ukončení studia nabízí místo odborného asistenta v jeho ateliéru na AVU, kde Otto Placht působí mezi roky 1990-1993. Praktické působení v roli asistenta přerušuje cesta do severní Ameriky, která znamená pro Ottu Plachta zcela zásadní životní i tvůrčí zlom. Po úspěšné výstavě v Miami dochází k osudovému setkání s peruánským malířem a šamanem Pablem Amaringem, kterého se rozhodne následovat do města Pucallpa, na řece Ucayali, v peruánské Amazonii.
Až bezprostřední zkušenost s životem v amazonském pralese, mezi indiány kmene Shipibo, mu ale neodvratně změní veškeré další životní plány. S kulturou kmene Shipibo je spojená pradávná tradice šamanských rituálů využívajících ayahuascu pro léčebné a magické účinky. Tato zkušenost mu zásadně prohlubuje vnímání a chápání duchovního života indiánů a jejich souznění s přírodou. Ayahuaskou vyvolané, excitované stavy, rozšiřují vědomí až k odosobnění od lidského ega a dávají průnik potlačeným vzpomínkám, podvědomí a odlišnému vnímání času, prostoru a reality.
Na přelomu let 1994 – 1995 se vrací do USA a působí dočasně, jako hostující profesor v Miami Dade Comunity College, na Floridě. Poté se vrací zpátky do Pucallpy. Nalézá zde také ženu, se kterou má tři děti a staví si zde dům. Dodnes střídá pobyt mezi Prahou a Pucallpou, kam na část roku odjíždí malovat a věnuje se projektování uměleckého atelieru na první „indiánské univerzitě“ UNIA. Střet s odlišnou kulturou, mytologií a samotný život v amazonském pralese zásadně usměrňuje tvorbu Otty Plachta a provází jej nejen tématy, ale mnohdy i techniku jeho tvorby. Témata, která Otto Placht zobrazuje, neodráží pouze realistické motivy a výjevy z džungle, motivy ženy, života rodiny, ruch měst, ulic, tržišt a přístavů, ale hlavně šamanské rituály, ve kterých prostupují do popředí motivy spirituality, magie, démonů, kosmologických vizí a mimotělních zkušeností. Autor je stále především expresivním malířem, v obrazech však často osciluje mezi realistickou a expresivní, až čistě abstraktní polohou. Pro velkou část jeho obrazů je typická vnitřní provázanost, místy až mozaikovitá struktura, silná dynamika obrazu a výrazná barevnost. Mnohovrstevnatý a detailní výtvarný projev můžeme přisuzovat z části vlivu tvorby Pabla Amaringa, z části je odrazem Plachtova vnitřního světa, který se neustále obrozuje energií džungle v těžko vystihnutelné pestrosti barev místní kultury a kosmovize, prodchnuté ayahuascou. Jako kontrast k výrazně barevným obrazům pak působí známé, spíše monochromní „kůrové“ obrazy, které maluje technikou, kterou malují tradičně indiánky z kmene Shipibo. Vyvářením přírodních barviv z kůry stromu Caoba a jiných rostlin a plodů džungle dosahuje zvláštních pralesních, zemitých barev. Za použití bahna pak vznikají odstíny černé, z esencí amazonských dřevin vytváří různé odstíny hnědé, žluté, oranžové, ale i fialové a růžové barvy. V procesu je vždy obsažen i element náhody a nepředvídatelnosti finálních tónů. Nachází tak přirozeně harmonii obsahu a formy
Autor říká: “ když maluju přírodní barvou, dostávám se ke kořenům, k duši rostlin, a to mě léčí. At se to jmenuje Rao nebo Mariri, jde o zachování energie v rituálu tvořivosti, jehož se tak stávám součástí…“



Fotografie z výstavy