Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély: Pod hladinou obrazu

Do 3.4.2019 bude v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély: Pod hladinou obrazu.

Kurátor Petr Vaňous připravil výstavu složenou z obrazů a kreseb malířů Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély, kteří se dlouhodobě věnují gestické výrazové malbě.  Výstava se zaměřuje na vztah kresby a expresivní malby.

Text Petra Vaňouse k výstavě:

Výstavní projekt Pod hladinou obrazu se zaměřuje na živou, experimentální, obrozující i uchovávající roli kresebného média ve vztahu k povaze výrazové (expresivní) malby současnosti. Na příkladu tří pražských malířů mladší střední generace – Ondřeje Malečka (1977), Davida Pešata (1980) a Vladimíra Vély (1980), kteří se dlouhodobě věnují gestické výrazové malbě a okruhu námětů oživujících a nově aktualizujících romantické zdroje imaginace, je podchycena kresba jako na jedné straně přípravné médium pro hledání, testování a tvarování námětu a pro vznik a konstituci obrazu, na straně druhé jako svébytný umělecký formát, který nese často bezprostřednější a naléhavější podobu hledaného výrazu, nežli výsledný obraz, nebo ho komplementárně doplňuje a dotváří.

S neoexpresivními tendencemi současné malby je kresba přirozeně úzce spjatá, tak jako tyto výrazové tendence doprovázela intenzivně vždy také v minulosti (německé expresionistické skupiny Die Brücke, Der Blaue Reiter; skupina CoBrA; němečtí Neue Wilde, proudy v rámci postmoderny – italská Transavantgarda, francouzské hnutí Figuration Libre ad.). Kresba se tu stává seismografem propojujícím vnitřní model umělce s vnějším světem figurace a se způsoby jeho podchycení a zobrazení. Právě figurace tu zpravidla prochází emočním filtrem, který ji modeluje ve směru určité gestické zkratky, čímž je stupňována okamžitá síla výrazu. Podobně je to s uvolněním barevnosti až k základním barvám a monochromu. Motivy se v rámci volených námětů často opakují a vytvářejí typologické řady, barevné či tvarové varianty nebo zcela nové vizuální (znakové) systémy (výrazným příkladem je v tomto směru všeobecně známé malířské dílo A. R. Pencka). Potřeba redukce obrazu na znak či znakovou konfiguraci v závislosti na zpřítomnění určité emoce či procesu „systematizace“ konkrétního pocitu výtvarnými prostředky postupně odhaluje přítomnost jakýchsi antropologických zákonitostí, které v plné míře přesahují autorský subjekt.

Znakové řady, které můžeme v díle Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíry Vély identifikovat, naznačují blízkost autorských tvůrčích východisek i společné úsilí o „okamžitý výraz“ zpřítomňující především citový vývoj a proměny jedné generace. Společenská transformace, rozkolísání hodnot, vyprahlost konzumního způsobu existence, to vše vede autory kamsi zpět, k archaickým základům výtvarného umění, k jeho hravé původnosti, ke světlu a tmě, z nichž vše podstatné povstává,  k přírodě a výletům, k vzájemné pospolitosti, k přirozenosti uplývajícího času v jeho lineárním i cyklickém nastavení, k nadčasovým filosofujícím úvahám a metafyzicky laděným obrazovým konstelacím. Malba a kresba se stává vzájemně propletenou činností rituální povahy, kterou je vedle zpřítomnění generační výpovědi také dotýkána sféra nadčasových mechanismů souvisejících zpravidla s proměnlivým vztahem k životu a smrti. Člověk tu náhle cítí za banalitou věcnosti přítomnost něčeho jiného, podstatnějšího, co sílí, a tím je naléhavý pocit zodpovědnosti. V kresbách a obrazech se náhle obnažuje něco, co se skrývá za vlastními motivy a náměty. Je to něco, co bychom mohli nazvat morálním principem, který jako jediný je schopen zakládat a vytvářet skutečné, přirozené a trvalé vztahy – jak k tomu, co je žité, tak k tomu co jako výzva přichází i k tomu co již odešlo.

Kresba má blízko k bezprostřednosti, spontaneitě, k dotyku a sdílení. Tím reprezentuje určitou hodnotu, která nabývá na významu právě v době všeobecného úpadku bezprostřednosti a autentičnosti poznávání, jež jsou nahrazovány imitacemi, programy, trenažery a jazykovými protézami všeho druhu. Věci a dojmy se dnes více než kdy jindy rozpojují a zůstávají oddělené. Výstava Pod hladinou obrazu  má mimo jiné připomenout, že tento prohlubující se stav je pro povahu lidské bytosti alarmující, neboť redukuje a tím poškozuje její schopnosti a potenciál, který se nemůže dostatečně v plné míře rozvinout. Ve způsobu práce všech tří autorů je přítomen postoj určité skepse ke stavu současného člověka a společnosti, jež vykazují všechny rysy pragmatické a konzumní jednorozměrnosti. Proti ní staví svět svobodné imaginace, vjemové rozmanitosti a věcné pestrosti.

Petr Vaňous

 



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély: Pod hladinou obrazu