Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy obrazů Jakuba Špaňhela „Obrazy 1648 – 2016“

Do 13.3.2016 bude v Galerii Václava Špály, Národní 30, Praha 1, přístupná skvělá výstava obrazů Jakuba Špaňhela „Obrazy 1648 – 2016″. Fotografie ze zahájení a společenské části: Jirka Houska.

Úvodní text Jiřího Přibáňě k výstavě:

Když měl Jakub Špaňhel v říjnu loňského roku výstavu v Londýně, šli jsme se před její vernisáží společně podívat do Národní galerie. Jakub si chtěl totiž prohlédnout slavná plátna z Turnerova pozdního období. Na vstupním schodišti se však zastavil a namísto toho mě vyzval, ať mu raději ukážu své oblíbené obrazy, a tak jsme zamířili směrem do křídla Sainsburyových, ve kterém se nachází jedna z nejlepších renesančních sbírek na světě.

Jakub samozřejmě obdivoval Leonardovu kresbu Panny Marie sedící na klíně svaté Anny a držící v náruči malého Ježíše, který žehná Janu Křtiteli, ale když jsem mu nadšeně ukazoval Kristův křest od Piera della Francescy, dobře jsem si všimnul, že v jeho očích to na rozdíl od těch mých nijak nejiskřilo. Stejně tak ho nechaly poměrně chladným i Alesso Baldovinetti nebo Giovanni Bellini a jen u van Eyckova svatebního Portrétu Arnolfiniových jsme strávili poměrně dlouhý čas. Dodnes si však nejsem jistý, jestli byl Jakub zaujatý víc Eyckovým pojetím světla v interiéru, nebo lustrem visícím nad manželským párem. Jak totiž dobře vědí všichni, kdo ho znají, Jakub lustry nejen rád maluje, ale také sbírá.

Situace se začala lepšit teprve v místnosti s Tizianovými velkými plátny, ale to už jsme začínali zrychlovat, abychom si stihli prohlédnout ještě zdejší úctyhodnou sbírku Rembrandtova díla. Tam už to v Jakubových očích doslova zářilo a když jsme se konečně dostali k Turnerovu obrazu Déšť, pára a rychlost s výjevem vlaku řítícího se mysteriózně prozářenou krajinou přes železniční most, měl jsem dojem, že by do něj Jakub nejraději naskočil a ujížděl do dálky veden odvážnými a na svou dobu zcela revolučními tahy štětce obdivovaného malíře.

V tom okamžiku jsem pochopil, jak hluboký cit váže Jakuba Špaňhela k malířské tradici, ať se jedná o Rembrandta a Turnera nebo Matisse, Hollara či Reyneka. Přesto mu však tento cit nebrání ve velkolepých a radikálních malířských gestech a tradicí se nikdy nenechá esteticky svazovat, ale naopak ji využívá se svrchovanou uměleckou svobodou. Jeho styl je nezaměnitelný a sebevědomý, takže současně dráždí a přitahuje diváky a kritiky doma i v zahraničí. Právě proto také patří mezi nejvýraznější postavy současné české výtvarné scény.
Není náhoda, že Špaňhelova plátna visí v prestižních českých i zahraničních sbírkách. Originálním způsobem totiž rozvíjejí soudobou středoevropskou malbu.

Střední Evropa je typická tím, že se v ní stírá rozdíl mezi periférií a centrem. V bývalém východním Německu se tak rodí světový věhlas Nové lipské školy. Před Neo Rauchem a dalšími představiteli této výtvarné generace ale v Sasku vyrůstal Georg Baselitz, kterého v polovině 50. let v tehdejší komunistické NDR odmítli přijmout ke studiu na drážďanské akademii. A v Horní Lužici prožíval v době nacistického režimu a války své mládí Gerhard Richter.

Podobně i karvinský rodák Jakub Špaňhel odešel nejprve v 90. letech minulého století studovat malbu do Prahy, aby poté strávil delší čas v Berlíně a ze svého „periferního pohledu“ českého umělce osvětlil kosmopolitnímu publiku německé metropole, jaký smysl a formu může mít expresivní malba v dnešní postmoderně digitalizované realitě. Periferní zkušenost je totiž vždy nová a jasnější, a proto proniká ostřeji a razantněji do zdánlivě samozřejmého provozu a zkušeností velkoměst.

Jakub Špaňhel ovšem není výtvarník, který by si liboval v periferních pohledech, z nichž by chtěl vytěžit sílu výtvarné tradice do posledního tahu štětce. Naopak s ní zachází často brutálně a vždy ji převádí do zvláštní metaestetiky, která zobrazuje věci, zvířata i portréty osob na hraně mezi konkrétním zobrazením a abstrakcí a jako zvláštní světelné a barevné stopy kdesi na pomezí kulturního archetypu a akční malby.

Jestliže člověk, slovy německého filosofa Ernsta Cassirera, je „podivná směs bytí a nebytí“, Špaňhelovy obrazy jsou vizuálním důkazem takto paradoxně smíchané lidské existence.

Jiří Přibáň

Jakub Špaňhel (* 1976) se věnuje gestické velkoformátové malbě. Z prostředí sakrálních interiérů vystoupil postupem několika let do exteriérů měst s náměty krematorií, „benzínek“ a velkých centrálních bank. Maluje často místa, k nimž má blízko (Praha, Berlín). Některá plátna mají téměř pohlednicový charakter (Španělské schody). Nedílnou součást Špaňhelovy tvorby tvoří kontinuálně rozpracovávané série „lustrů“, či soubor takzvaných „válečků“ s ornamentálními náměty. Jeho tvorbě je navzdory dekadentním námětům vlastní sebeironie a nadsázka. Obrazy Jakuba Špaňhela mají expresivně impresionistický charakter pohybující se převážně v temnějších tónech s akcentem zlaté. Zpočátku se malíř inspiroval chrámovými obrazy Oldřicha Blažíčka, v současnosti pracuje na subtilnějších plátnech vycházejících z komornější tvorby Bohuslava Reynka.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence.
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy obrazů Jakuba Špaňhela „Obrazy 1648 – 2016“