Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Věra Janoušková & Vladimír Janoušek: Kristus a kyvadlo

14. 12.-28. 2. / Museum Kampa / Socha

Do 28.2.2016 bude v Muzeu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná menší, ale krásná výstava Věry Janouškové & Vladimíra Janouška: Kristus a kyvadlo.

Věra Janoušková (25. června 1922, Úbislavice – 10. srpna 2010, Praha) byla česká sochařka, kolážistka, malířka a grafička.

Věra Janoušková (roz. Havlová) se narodila v rodině venkovského kantora jako nejmladší ze tří sester. Na doporučení učitelky, která objevila její kreslířský talent, se přihlásila ke zkouškám na UPŠ v Praze na obor malba a přestože napoprvé neuspěla, atmosféra školy ovlivnila její rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění. Po roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v blízkých Hořicích, kde navštěvovala kurzy výtvarné teorie a měla možnost kreslit a modelovat (prof. Plichta) byla v roce 1942 přijata na UPŠ do sochařského ateliéru prof. Karla Dvořáka.

Po válce v roce 1945 přechází do ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde se jejími spolužáky stávají Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr a Vladimír Janoušek. UPŠ nahrazovala za války uzavřenou Akademii výtvarných umění a proto v roce 1945 získala statut vysoké školy (VŠUP). Jako profesoři zde vyučují mj. Nebeský, Filla, Tichý, Kaplický, Bauch, Lauda, ve škole i na poválečných pražských výstavách mají studenti možnost seznámit se s moderním evropským uměním. Janoušková vstřebává nejrůznější vlivy od strukturální abstrakce po pop art, nejbližší jejímu cítění je ale sochařská tvorba Gutfreunda, Picassa a Dubuffeta.

Po absolvování studia v roce 1948 se Věra Havlová provdala za Vladimíra Janouška a spolu s ním odjela na roční stipendijní pobyt v Akademii výtvarných umění v Sofii. Následují cesty za antickým uměním do Řecka (1958), do Rumunska, Itálie, Egypta a pobyty v Paříži (1959/60). Na přelomu 50. a 60. let se společenská atmosféra poněkud uvolňuje. V roce 1960 je zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 a vystavuje sochy na společné výstavě. Její první samostatná výstava v roce 1962 (kterou tehdejší režim celkem třikrát hrozil zavřít) vzbudila zájem teoretiků – Chalupeckého, Šetlíka, Lamače.

Po velmi plodném období 60. let, kdy manželé Janouškovi prezentují své dílo doma i v zahraničí, je okupace v srpnu 1968 následovaná dvěma dekádami tvrdé „normalizace“ pro oba pohromou. Příležitosti vystavovat jsou vzácné a konají se pouze v neoficiálních prostorách nebo daleko mimo Prahu, veřejné zakázky neexistují, kontakty se zahraničím jsou přerušeny. O emigraci Janouškovi neuvažují, vždy převáží silná vazba k zemi a přátelské prostředí unvnitř společenství výtvarníků podobně zahnaných do nedobrovolné izolace. V 80. letech se Věra Janoušková podílí na vzniku neoficiálního sborníku „Šedá cihla“ (vyd. Jazzová sekce, ed. Karel Srp) a stává se členkou Nové skupiny výtvarníků. Janouškovi pracují střídavě v ateliérech v Praze-Košířích a ve Vidonicích u Pecky.V roce 1986 umírá po těžké nemoci Vladimír Janoušek a Věra prožívá dlouhou osobní krizi, tvoří hlavně koláže a ojediněle sochy se silným existenciálním akcentem.

Po roce 1989 může být dílo obou manželů opět představeno širší veřejnosti. Věra Janoušková získává pevné místo v kontextu moderního českého sochařství, konají se souborné výstavy jejích soch i koláží (NG, GHMP, Mánes, Museum Kampa, Litoměřice, Karlovy Vary), znovu vystavuje v zahraničí (Evropa, USA, Asie), je jí uděleno čestné občanství Nové Paky, stává se členkou obnovené Umělecké besedy (1990). V roce 2004 zakládá Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a vkládá do ní značnou část výtvarného díla obou sochařů.

Věra Janoušková zemřela 10. srpna 2010 v Praze ve věku 88 let.

Jedna z prvních prací Věry Janouškové, důležitá v kontextu jejího pozdějšího díla, byla figurální tapisérie „Odysseus“(1948), šitá z útržků látky na staré dece. Zdrojem inspirace bylo antické umění i rozměrné látkové koláže Rogera Bissiéra, vystavené na přehlídce francouzského moderního umění v Praze roku 1947. „Odysseus“ a následující „Autoportrét se sochou“ a „Pierot a Kolombína“ předznamenávají pozdější barevné papírové koláže i sochy-koláže sestavené z barevných smaltů.

Stejně silné a podnětné bylo seznámení s tvorbou Picassa, Giacomettiho a Dubuffeta, vlámských expresionistů (Permeke, de Smet), M. Mariniho a Fritze Wotruby. Raná sochařská tvorba Věry Janouškové v první polovině 60. let je pozoruhodná úsilím o hledání tvaru a výrazu, experimentováním s různými materiály a jejich vzájemnou kombinací, zdůrazňuje někdy objem, jindy vertikalitu, povrch je výrazně strukturován nebo je asambláží nalezených předmětů, často hraje významnou roli barevnost. Janoušková postupně opouští modelování a sochy spíše skládá z jednotlivých prvků. Jinou linií tvorby jsou čisté a téměř bílé nefigurální motivy vytvořené z osinkocementu, některé určené jako plastiky do veřejného prostoru.

Počínaje rokem 1963 upoutala Janouškovou výrazná barevnost smaltovaného plechu a menší fragmenty zprvu komponovala jako součást povrchu plošných závěsných figur ze sádry nebo osinkocementu. Krátce nato se naučila řezat plech plamenem a svařovat a vytváří série barevných figur sešívaných jako prostorové koláže pomocí svářečského drátu z částí použitých a odhozených smaltovaných předmětů.

Nejznámější a nejvíce oceňovaná figurální tvorba Věry Janouškové je reflexí její tíživé sociální situace a osobních emocí v 70. a 80. letech, kdy ve vynucené izolaci bez možnosti vystavovat žila velká část její generace. I když samotné sochy charakterizuje nahodilost a hravost, improvizace s použitým materiálem a často určitá nedokončenost ponechávající prostor pro fantazii, vždy se jedná o tvorbu vážnou a autorka rozhodně odmítala, že by vědomě tvořila věci groteskní nebo humorné.

Zcela originální a důležitou součástí tvorby Věry Janouškové od 70. let až do roku 2010 jsou její figurální papírové koláže. Již od počátku při jejich tvorbě využívá kombinace nejrůznějších postupů včetně frotáže, propalování, trhání a kresby, útržky papírů vrství nebo muchlá až do tvaru nízkého reliéfu. Jako materiál jí slouží papíry stržené z plakátovacích ploch, barevné časopisy, staré střihy i průhledný hedvábný papír. Charakterizuje je výrazná barevnost stejně jako smaltové sochy, ale v osobní krizi po smrti manžela tvoří jen pochmurné jednobarevné koláže – stíny a k někdejší barevnosti se opět vrací až. v 90. letech. Tehdy vzniklo také několik osinkocementových figurálních plastik s povrchem pokrytým papírovou koláží a kresbou.

Věra Janoušková vytvořila také množství sochařských kreseb a známá je i její tvorba grafická.

Vladimír Janoušek (30. ledna 1922, Přední Ždírnice u Nové Paky – 8. září 1986, Praha) byl český sochař a malíř, zakládající člen skupiny UB 12 a manžel sochařky Věry Janouškové.

Vladimír Janoušek se narodil v Podkrkonoší, kde ho v mladém věku zastihly válečné události – odtržení Sudet, stěhování a později dlouhé nucené pracovní nasazení v Říši. Studia, započatá na gymnasiu v Trutnově (prof. kreslení Bedřich Mudroch, člen Umělecké besedy), dokončil r. 1940 v Úpici. Až abiturientský kurs (1941) v Hořicích, městečku s dlouhou sochařskou tradicí, zřejmě pomohl rozhodnout mezi zájmem o architekturu a studiem sochařství. Po roce stráveném na škole uměleckých řemesel v Brně odešel na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, ale studium přerušilo totální nasazení a až do konce války pracoval jako dělník na pile.

Po válce byl přijat do ateliéru prof. Josefa Wagnera na VŠUP a jeho spolužáky se stali, kromě Věry Havlové, jeho příští ženy (Věra Janoušková), i Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek a Eva Kmentová. Na formování Janouškova sochařského výrazu mělo vliv zejména pozdní dílo O. Gutfreunda a před rokem 1948 i pražské výstavy západoevropského umění a dílo H. Moora., z teoretiků umění zejména úvahy Bohumila Kubišty a přednášky prof. Václava Nebeského. Studia ukončil v roce 1950 absolventskou prací – monumentální sochou Mistra Jana Husa.

Během studia (1948) se oženil se sochařkou Věrou Havlovou a spolu s ní strávil dva semestry na Akademii výtvarných umění v Sofii.

V letech 1952–1970 byl členem Svazu čs. výtvarných umělců a Umělecké besedy v Praze, v roce 1960 zakládajícím členem tvůrčí skupiny UB 12. Pracoval spolu se svou ženou Věrou Janouškovou ve společném ateliéru v Praze-Košířích, od roku 1975 též ve Vidonicích u Pecky. Jak je patrné z přehledu výstav (viz níže), Vladimír Janoušek po okupaci v roce 1968 a během následného období tzv. „normalizace“ ztratil možnost vystavovat v Praze i v zahraničí a do konce života už svá díla nemohl představit širší veřejnosti. Jeho dílo nyní spravuje Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, založená Věrou Janouškovou.

Vladimír Janoušek zemřel 8. září 1986 v Praze.

V padesátých letech vznikly vedle vynikajících sochařských portrétů (Hollar, Talich) také reliéfy a četné studie plastik pro začlenění do architektury, ale sochař postupně opouštěl tradiční materiály. Od poloviny šedesátých let k zobrazení vztahu figur a prostoru vytvářel plastiky kovové v nichž neurčité obrysy figur kladl do kontrastu s pevnou geometrickou strukturou, později interaktivní plastiky s mobilními prvky v podobě kyvadel.

Ve vrcholné fázi své tvorby sochař nahrazuje pohyblivé součásti prostorovou variabilitou. Jeho sochy, složené nejčastěji z plátů hliníkového plechu a spojené šrouby v paralelních vrstvách, někdy upevněné na pozadí s imaginární krajinou a zarámované, nabízejí divákovi vlastní interpretace v souladu s přáním sochaře zapojit ho jako potenciálního tvůrce. Některé z nich vznikají jako předloha pro zamýšlené monumentální projekty v krajině.

Nedílnou součástí díla Vladimíra Janouška jsou jeho malby a kresby, a to jak volná tvorba, tak studie k sochám, často polychromovaným. Tušové kresby černých figur v prostoru, tak charakteristické pro autora, jsou paralelou k jeho variabilním plastikám.

CV: Wikipedia



Fotografie z výstavy