Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž velké výstavy Karel Kuklík: Fotografický dialog s krajinou

Do 14.5.2017 bude v Domě Fotografie GhmP, Revoluční 5, Praha 1, přístupná zajímavá a rozsáhlá výstava Karla Kuklíka: Fotografický dialog s krajinou.

Karel Kuklík (*7. března 1937, Praha) promítá do své fotografické tvorby osobní vztah ke krajině, umění, životu. Vztah transformovaný do metafyzického podobenství fantazijní asociace, zasluhující respekt, soustředění a čas. Zachycené výseky krajin v Kuklíkových fotografiích a velkoformátových kontaktech vyzařují energií nabité silové pole a vědomí nepřetržité oscilace hmot, odehrávající se zcela mimo lidská snažení. Obrazy, akcentující krajinu věčného neklidu ve své přirozenosti, čistotě a niternosti, právem náleží k důležitým a neodmyslitelným mezníkům české fotografie.

Výstava je cíleně zaměřena na fotografickou tvorbu Karla Kuklíka, výrazně ovlivněnou těsným sepětím s českým výtvarným prostředím šedesátých let minulého století. Je to ohlédnutí za impulzy nabitým obdobím, kdy Kuklík sám sebe hledá a nachází ve fotografickém světě. Pohybuje se v okruhu historiků a teoretiků umění Františka Šmejkala (1937–1988), Jiřího Padrty (1929–1978) nebo Miroslava Lamače (1928–1992), stejně tak umělců jako např. Jana Koblasy (*1932), Jiřího Valenty (1936–1991), Aleše Veselého (1935–2015), Čestmíra Kafky (1922–1988), Jiřího Johna (1923–1972), Antonína Tomalíka (1939–1968), Zbyňka Sekala (1923–1998), Evy Kmentové (1928–1980), Františka Hudečka (1909–1990), Emily Medkové (1928–1985), Mikuláše Medka (1926–1974), Dagmar Hochové (1926–2012) a řady dalších. Pro výtvarníky, ale i pro umělecké časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění fotografuje umělecká díla, portréty i zákoutí ateliérů. Zabývá se fotografickou dokumentací dění na tehdejší výtvarné umělecké scéně. Pro Kuklíka představuje toto období silně koncentrovanou a soustředěnou práci, absolutní ponor do fotografie.

Cestu k fotografii však neměl Karel Kuklík přímou. Podepsal se na tom systém školství padesátých let. Karel Kuklík se vyučil automechanikem, ale cestu k fotografii nevzdal. V roce 1959 se stal členem fotoamatérského klubu ČKD Stalingrad, jehož kořeny vedou k legendárnímu prvnímu Českému klubu fotografů amatérů, založenému 19. srpna 1889, v čele s Jindřichem Eckertem (1833–1905) a Jakubem Husníkem (1837–1916). V padesátých letech byl klub přejmenován na Fotoklub Revolučního odborového hnutí ČKD Stalingrad Praha. Mezi jeho členy najdeme např. Jana Lukase, Miroslava Jodase, Dušana Šimánka nebo Ivo Gila. V letech 1960–1964 dostal Karel Kuklík příležitost pracovat jako fotolaborant ve Státním ústavu památkové péče a ochrany v Praze, kde mimo jiné kopíroval negativy Karla Plicky (1894–1987) a dalších významných fotografů. V roce 1964 si Kuklík doplňuje fotografické vzdělání, získává výuční list u družstva Fotografia a začíná vlastní kariéru nezávislého fotografa. Celoživotně se do hledáčku jeho zájmu paralelně dostává především krajina na Šumavě a na Třeboňsku, ale i městská krajina, hřbitovy, dvory, dvorky a věci transcendentální povahy. Při svobodném povolání fotografa se ovšem nevyhnul ani zakázkové, dokumentační a komerční tvorbě.

Kuklíkův dialog s krajinou můžeme charakterizovat jako záměrný celoživotní dramaturgický koncept fotografického přístupu. V revizi vlastního myšlení modifikuje elementy porozumění v souvztažnostech bytí. Své fotografické krajiny zahaluje tajemstvím, a pozvolna, v náznacích odkrývá a předkládá pozornému divákovi jejich smysl a významy skryté pod povrchem. Směřuje k dialogu mezi fotografickým viděním a náhledem do prostorových i mentálních krajin.

Krajina představuje pro Karla Kuklíka dramaturgickou spirálu v přístupu k celoživotně rozpracovaným fotografickým cyklům. Vnímá je jako otevřený prostor principu bytí, času světa, pravdy a krásy samé o sobě. Jeho fotografie zachycují hledání vnitřní rovnováhy ve vypjatých a zmařených nadějích při pozorování zblízka. Viz například cykly Zamořená krajina (1959–1964), Krajina naděje (1963–1964), Krajina poznání (1964), Ztroskotání (1964). Kuklíkova fotografická obrazotvornost krajiny zde dostává filozofický rozměr. Minimum akce, imprese a viděná skutečnost jsou často vykresleny do nejmenšího detailu, kde každý tvar, výjev má svůj specifický význam. Motivy lesů, trávy, polí pojímají intimnost krajiny v měnících se atmosférických podmínkách. Souznějí s psychologizací daného časoprostoru. Podobné výpravy do krajin Karel Kuklík později podnikal i se svými přáteli z fotoskupiny Český dřevák. Skupinu Český dřevák založili v roce 2000 Karel Kuklík, Jaroslav Beneš, Bohumír Prokůpek a Jan Reich. V roce 2002 se ke skupině připojil Tomáš Rasl a v roce 2003 Petr Helbich.

Paralelně s přírodními tématy se do hledáčku Kuklíkova fotoaparátu dostává i městská krajina a sakrální tematika hřbitovů, náhrobků, opuštěných poničených soch. Až na pár ojedinělých výjimek – viz snímek Na Františku (1955) – Kuklík ve svých fotografiích zcela eliminuje zobrazení člověka. Fotografický hledáček zaměřuje na městský půvab omšelosti a chátrání, na stavy uvnitř imaginárního času města, dvorů i věcí obyčejných. Úplná absence fabulace, příběhů, které si můžeme jen domýšlet, vyjevuje nové hlubinné vztahy mezi smysly a imaginací.

Důležitou ochranu před duchovním a morálním rozkladem představuje krajina Umění. Prolínání výtvarných tendencí s fotografií, které intenzivněji vnímáme již od avantgardních dvacátých let, modifikoval poválečný časoprostor do strukturálně expresivní fotografie. Generačním součinitelem mladé poválečné generace padesátých a šedesátých let se stala existencionální úzkost a zjevná tendence ke zduchovňování, hledání individuálního výrazu a přesahu sebe samých.

Pro Kuklíka se stává klíčovou linií imaginace v modu přírodního lyrismu. V paralelách fotografického dozrávání a vnímání prolínajících se vztahů fotografie a výtvarného umění šedesátých let neskrývá obdiv, tvůrčí souznění i inspiraci, jimiž ho naplňují Jan Zrzavý, Robert Piesen či Jiří John. Podobně jako například Jiří John pracuje s matérií stavů duše, je Kuklík fascinován hmotou přírody, fotogenií nuancí tvarů, světel a stínů krajiny v zákonité linii souhry rozumu–řemesla–citu a imaginace, stejně tak i trpělivosti a důkladnosti.

Pražská výtvarná scéna šedesátých let byla ponořena do surrealismu, abstrakce, metamorfóz hmoty. Karel Kuklík náležel spíše ke stoupencům strukturální nefigurace, k informelu, imaginativnímu umění. Poučen surrealismem, ale i postsurrealistickými přístupy například Františka Muziky (1900–1974) nebo Zdeňka Sklenáře (1910–1986), našel svůj osobitý rejstřík vizuálního sdělení. Zaměřil se na přírodní symboliku, umožňující útěk do fascinace vnitřní svobodou, do vlastních imaginativních krajin. Převádí je však do svého vlastního transcendentního modu, když akcentuje obraz přírody nesoucí v sobě znaky, symboly, stopy posvátna. Do fotografií otiskuje nejniternější obraz dané reality, například detail vrásnění kamene, stébla trav, odlesk vodní hladiny či tajemné struktury městských zdí a zákoutí; to vše jsou znaky konkrétna, tedy znaky transcendence. Důkazy prožité reality, jíž protéká čas v hmotné i duchovní rovině ve své konkrétnosti, fotografické věrnosti a hloubce výpovědní věcnosti.

Výstava je poctou Karlu Kuklíkovi k jeho osmdesátým narozeninám. Je oslavou života, oslavou přítomnosti, lidskosti a souznění s přírodními zákony. Vypovídá o stálé platnosti nazírání na svět, na prostředí, v němž žijeme, na čas, na nepostradatelnost múzy kolem nás. Vypovídá o světle i tmě člověka v určitém kontrapunktu k civilizaci nových a jiných krajin.

Text: Kurátorka výstavy Pavlína Vogelová

 



Fotografie z výstavy