Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Tomáš Vitovský – Praha v klasickém panoramatu (in memoriam)

15. 5.-10. 6. / Czech Photo Centre / Fotografie

Do 10.6.2018 bude v malé výstavní síni Czech Photo Centre, Na Zlatě 1 (vchod ze Seydlerovy ulice), přímo u metra Nové Butovice na Praze 5, přístupná zajímavá a krásná výstava Tomáš Vitovský – Praha v klasickém panoramatu (in memoriam).

Text Věry Matějů k výstavě a autorovi:

Výstava, která na kraji letních měsíců opanuje Malou výstavní síň Czech Photo Centre bude patřit vzpomínce na fotografa Tomáše Vitovského. Ten na svých převážně panoramatických fotografiích zachycoval proměnu velkoměsta zejména ve Vršovicích a na Žižkově i neměnnou hodnotu Starého Města a Malé Strany. V jeho podání Praha vždy působí majestátně a výjimečně. Za snímky zachycující z velké části mizející skutečnost získal řadu významných ocenění v soutěži Praha fotografická. Jeho tvorba byla bohužel přerušena brzkým úmrtím.

„K novému roku nový starý fotoaparát,“ tímto vtipným výrokem vítal Tomáš Vitovský před několika lety nejen nový rok, ale i příležitost připomenout své zaujetí pro klasickou černobílou fotografii a speciální fotografické techniky. V přebujelé barevnosti photoshopových fotografických kreací dnes již tak trochu podivínské či staromilské, a přece nezapomenutelné papírové zvětšeniny či kontakty záběrů pořízených panoramatickým Horizontem.

Při probírce letošních kolekcí fotografií Prahy si člověk dostatečně uvědomí, do jaké míry v nich chybí Vitovského panoramata, jimiž téměř dvě desetiletí zachycoval proměnu nebo naopak chátrání některých částí naší metropole. Když v loňském roce nečekaně zemřel, jeho dlouhodobý dokumentaristický zájem se tak náhle a neplánovaně uzavřel. Přesto zůstal poměrně konzistentní soubor obrazů uplývající skutečnosti jako důkaz současné užitečnosti a modernosti klasické černobílé fotografie.

Tomáš Vitovský, ač původním povoláním lékař, se fotografii plně věnoval řadu let. Vyznával autorské zpracování konečné fotografie. Fotografoval na klasický film a fotografie zvětšoval klasickou fotochemickou cestou. Hlavními tématy mu zpočátku byly fotografie přírody, makrofotografie, posléze se ale intenzivně věnoval panoramatické fotografii krajiny a hlavně Prahy, kde trvale žil. Původně tvořil skládaná panoramata, později fotografoval převážně panoramatickými přístroji Horizont a FT 2. Měl několik samostatných výstav a řadu hromadných, zejména v rámci mezinárodního projektu výstav panoramatických fotografů. Jeho soubor panoramatických fotografií Prahy se každoročně rozrůstal. Zahrnoval nejen klasické krásy města, ale i jeho problémy, nedostatky a bolesti. Tématy Vitovského fotografií byla zapomenutá, opomíjená a neřešená místa jako nádraží Vyšehrad, Libeňský ostrov, holešovický přístav či nákladové nádraží Žižkov. Zachycoval proměnu velkoměsta ve Vršovicích a na Žižkově i neměnnou hodnotu Starého Města a Malé Strany. V jeho podání Praha vždy působí majestátně a výjimečně. Byl opravdovým obrazovým kronikářem jejích proměn. Za své fotografie zachycující z velké části mizející skutečnost získával opakovaně ocenění v soutěži Praha fotografická. Vedle panoramatické tvorby nadšeně propagoval speciální fotografické techniky, jichž využíval především k vytváření originálních dívčích portrétů, stojících na pomezí mezi malbou a fotografií.

Fotografii se věnoval i organizačně. Byl členem fotografické skupiny PAN HORAMA, s níž společně vystavoval, ateliéru Fotorenesance sdružujícího ve jménu klasické fotografie výtvarníky různého zaměření a organizujícího jejich výstavní činnost a propagaci. Aktivně se podílel na práci Klubu fotografů amatérů v Žižkově, s nímž prožíval nejen slavné oslavy 80. výročí s velkou výroční výstavou, lákavé fotografování v rámci akce Jeden den na Žižkově, ale i rozpad tohoto inspirujícího fotografického uskupení. Každopádně každý ze společně pořízených snímků projektu Jeden den na Žižkově, vytvořený s vědomím neopakovatelnosti situací, v základních rysech stále stejného, ale v čase i místě se vyvíjejícího a obměňujícího území, zůstal jedinečný, důležitý pro paměť příštích generací a stejně jako Vitovského vlastní tvorba má šanci přispět k aktuálnímu řešení některých žižkovských problémů, jako je například budoucnost jeho nákladového nádraží. S účastí ve fotoklubu souvisí i Vitovského spolupráce s žižkovskou nonkonformní Galerií Krásova.

A protože, jak se říká, nic není černobílé, najdeme u Tomáše Vitovského výjimečně i barevné fotografie. Pořídil je například v roce 2002, kdy nikoliv jako povodňový turista či senzacechtivý fotograf, ale v přestávkách záchranářských prací, na nichž se podílel, zachytil stoupající hladinu Vltavy.

Významnou etapu Vitovského života představuje dvouletá spolupráce a časopisem Temnokomorník. Šlo o fotografický časopis vydávaný jemu názorově blízkou partou nadšenců a milovníků klasické černobílé fotografie jako nezávislý a neziskový tříměsíčník. Vznikl spontánně na začátku roku 2010 a jeho redakci tvořili lidé, kteří – podle svého vyjádření – „jsou trochu retro a které digitální fotografie míjí obloukem. Mají rádi kvalitní staré i současné fotografie, ale k některým ´moderním´ trendům ve fotografii jsou poněkud skeptičtí.“ Projekt „časopisu bez reklam a podpory z grantů byl od začátku utopie, ale stálo za to tím žít,“ napsal jeden z nich fotograf Stanislav Bříza jako epitaf časopisu. I pro Tomáše Vitovského byla tato příležitost, nejen odborně a teoreticky přínosnou zkušeností, ale především možností se setkávat s fotografy a lidmi podobného přesvědčení a vkusu.

A proto věřím, že se podaří uspořádat z jeho odkazu zajímavou výstavu, nezapomenout a zúročit jeho celoživotní fotografickou práci, kterou chápal jako poslání.

Věra Matějů



Fotografie z výstavy