Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Tereza Zelenková: Had, který zmizel v díře ve stěně

27. 9.-17. 10. / NoD Roxy / Fotografie

Do 17.10.2017 bude v galerii NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (první patro za kavárnou), přístupná zajímavá a krásná výstava Tereza Zelenková: Had, který zmizel v díře ve stěně.

Kurátor: Pavel Kubesa

Miska mléka pro hada, který zmizel v díře ve zdi

Tereza Zelenková, česká fotografka dlouhodobě žijící a tvořící v Londýně, se kontinuálně věnuje fotografické praxi odehrávající se na pozadí dokumentu, terénního fotografického výzkumu a literárních kontextů. V centru tohoto pole stojí zájem o různé historické, sociologické a transcendentní fakta, které podrobuje důkladné myšlenkové a zkušenostní analýze. Svědectví o závěrech svého bádání předkládá v tematicky sevřených analogových černobílých fotografických souborech, které otevírají svůj specifický prostor vnitřní narace.

V jednom ze svých dřívějších projektů The Absence of Myth (2013) postulovala Tereza Zelenková základní vodítka své umělecké práce. Jedním ze primárních myšlenkových motivů, které iniciují fokus námětů a formálního zpracování, je otázka času a časovosti. (Ideo)logický aparatus fotografie je pro Zelenkovou jakýmsi referenčním médiem, prostředkem k odkazování na síť vztahů mezi různými příběhy, legendami, mýty a konkrétními místy ať už v urbánním, tak i krajinném prostředí. Její fotografické reprezentace však reálný, přítomný čas fotoaparátu rozmělňují, čas snímku zmrazený taje do času minulého, stejně tak jako minulé a neohraničené prosakuje a prorůstá různými skulinami, kmeny a maskami do uzavřené přítomnosti.

Kruhy mýtu
Podobná koncepce času se uplatňuje v procesu fungování mýtu. Mythos, podobně jako logos či epos, znamenaly ve starověkém Řecku slovo, respektive řeč či příběh. Na rozdíl od racionální logu a subjektivizujícího eposu coby hlasu řečníka, nemá mythos žádného (historického literárního či doslovného) autora. Mýtus se tváří, že je zde od prapočátku a proto je zakoušen jako odvěká a trvalá danost, neboť v mýtu člověk žije.
Toto ahistorické, nedějinné a cyklické pojetí času stojí i v jádru pojetí mýtu rumunského religionisty Mircea Eliade, který zasazuje mýtus do kontextu archaické společnosti. V její svébytné archaické ontologii se jakožto reálným zdá být pouze to, co napodobuje (mimesis) či opakuje základní archetypy, universální struktury bytí a paradigmata jednání. Tyto mimetické a cyklicky se opakující motivy v různých přechodových a obnovovacích rituálech pak ruší tzv. profánní (tj. světský) čas trvání a dějiny se tak v periodicky opakujících se časech přetvářejí právě v mýtus, tj. v něco stálého, vždy přítomného, to co prolíná minulé s přítomným a budoucím. Jakýkoliv děj se pak v mýtickém vědomí stává součástí původního vzoru: je účastno posvátna.

Skuliny a rýhy
Eliadeho posvátno proniká do reality nikoli pouze v gestech ritu a jednání, ale také materiálním prostorem. Eliade hovoří o tzv. hierofanii, o prostupování posvátna do profánního prostoru, které narušuje jeho homogenitu či kontinuitu. Metaforické skuliny a rýhy v krajině tak vkládají do prostoru opěrné body sakrálního, jakési středy, které jsou místem vstupování posvátného do pozemského bytí, tj. místa jakožto kulisy mýtu. Přesto, že je vyvázán z lineárního pojetí času, je mýtus vždy zakotven v určitém místě, krajině a přírodě.

Knihy na místě
Svým způsobem se Tereza Zelenková vždy obrací k místům, která jsou nabita symbolickým, mýtickým potenciálem. A to právě proto, že dnešní stále více sekularizovaný svět přestává v krajině hledat, nacházet a vidět (ony hierofanické) vstupy transcendence. Díry a zářezy v podobě jeskyních otvorů, kříže protínající rostlý strom či mýtických kamenných postav zbavených tváře nepřestávají být pro její fotografickou imaginaci stopami něčeho, co nás přesahuje. Vedena rozměrnou knihovnou literárních a filosofických odkazů sahajících od snah o znovunastolení jednoty člověka a přírody z řad literárního romantismu, přes modernistické avantgardní směry až po současné environmentální myšlení, mapuje Tereza Zelenková lokální mytologie a vytváří neuzavřený, tekutý atlas míst, která svými skrytými příběhy rozšiřují naše povědomí o šíři vztahu člověka a krajiny. Nová místa se ji do atlasu vlévají pomalu: vždy, když sáhne po správných knihách.

Estetika
Aktuální soubor fotografií Had, který zmizel v díře ve stěně vznikal v uplynulých dvou letech výhradně v prostředí krajiny České republiky. Tereza Zelenková v sérii 20 snímků, doprovázených útržkovitými výňatky z inspiračních a ilustrativních textů, zaznamenává četná místa s rozvinutými lokálními příběhy a legendami či geografickými zvláštnostmi jakými jsou například Čertuv stůl v Beskydech, Braunův betlém u Kuksu, reliéfy Čertovy Hlavy a Klácelka u Liběchova a Želíz, Panská skála u Kamenického Šenova či Kopicův statek a soutěsky v Českém ráji. V jiných obrazech zas rekonstruuje stylizovanou inscenací okultní seance odehrávající se v okolí Nové Paky po První světové válce nebo zpracovává posmrtnou masku Gustava Myerinka, tak důležitého pro lokální pražskou mystiku. Výrazná je zde až „atgetovská“, účelná a redukovaná forma fotografického záznamu. Zelenková dospívá svými fotografiemi až k jakémusi esteticky subversivnímu dokumentu. Zaznamenává to, co sama vnímá v subjektech svých snímků jako estetickou kategorii vznešena (sublime). Může to být přesně to vznešeno, které Edmund Burke popisuje jako něco, co pramení z pudu sebezáchovy a vychází ze zkušenosti něčeho velkého, silného a mocného, co v nás vyvolává pocit úcty až zhrožení, nebo to může být vznešeno Kantovo, které vychází ze reflexe něčeho bezrozměrného: z toho, co může ještě stále být alespoň myšleno, ale již ne zakoušeno. Taková zkušenost boří novodobý mýtus vlastníka pohledu či vlastníka půdy: místa Terezy Zelenkové nás skrze upomínky na mýty archaického myšlení mohou dovést k vyváženějšímu vztahu člověka, historie a krajiny.

Vznešený had
Podle starořeckého pelasgického mýtů o stvoření Světa had Ofion a bohyně všech věcí Eurynomé, z jejíhož tance a větru byl Ofion zrozen, počali vejce všehomíra. Jednoho dne pokynula Eurynomé na Ofiona a had celé vejce obepnul. Vejce jeho silou prasklo a vylinul se z něj celý svět, hvězdy, slunce, planety, rostliny i živočichové. Eurynomé jednou však naštvána Ofionovým stvořitelským syndromem vykopla mu zuby a zahnala hada do temných děr pod zemí.
Staroslovanská legenda zase hovoří o hadu hospodáříčkovi, který přinášel obyvatelům domu štěstí a prosperitu a bydlíval v každém dobrém stavení kdesi pod prahem či v peci a lidé jej uctívali a přinášeli obětinu ve formě misky čerstvého mléka.
Strukturální antropolog Claude Levi-Strauss v Myšlení přírodních národů zdůrazňuje osvoboditelskou roli mytického myšlení, jelikož jako takové protestuje proti jakékoliv absenci smyslu. Možná by nebylo od věci si toto myšlení připomenout, zkusit si osvojit procedury širšího vnímání krajiny, míst a historie. Dost možná jsou totiž dnes dírami ve stěnách a krajinách mizející hadi právě její mizející oduševnělostí, tlukoucím srdcem. Stálo by za to vědět, kudy se mohou vrátit a přijdou-li i umět je, ať už přinášejí štěstí anebo stvoření, pohostit.

Text: Pavel Kubesa



Fotografie z výstavy