Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž skupinové výstavy SUCK the SACK

Do 7.10.2020 bude v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá skupinová výstava SUCK the SACK.

Vystavují: Veronika Bromová, Milena Dopitová, Maud Kotasová, Petr Lysáček, Jan Matýsek, Karel Nepraš, Dita Pepe, Václav Stratil, Margita Titlová Ylovsky.

Z textu Martiny Mrázové:

Výstava s poněkud provokativním názvem se obrací k fenoménu těla a tělesnosti, ale dotýká se i řady dalších témat, která s tělesností přímo souvisejí, jako je identita, sexualita, smyslovost, intimita či překračování hranic soukromého a veřejného. Tělo a tělesnost patří k nadčasovým tématům a k nejdůležitějším zdrojům inspirace vůbec, jež se v umění objevují od nepaměti. Avšak tělo jako prostředek vyjádření v přímé, nezástupné podobě, nikoli ve smyslu námětu či pouhého nositele symbolických obsahů, se začalo v českém umění prosazovat teprve po polovině 20. století. Když pomineme průkopnická surrealistická řádění“ Václava Zykmunda a skupiny Ra z poloviny 40. let, která v tehdejším umění nenašla adekvátní pokračovatele, jedná se především o body artové akce a performance ze 70. a 80. let (P. Štembera, J. Mlčoch, K. Miler, V. Havlík, T. Ruller, V. Ambroz, M. Titlová Ylovsky ad.). 1 Jako jedno z dominantních témat výtvarného umění se pak téma těla a tělesnosti prosazuje v uměleckých projevech 90. let, která představují jádro, z něhož výstava Suck the Sack vychází. 2 Tvorba umělců jako Nan Goldin, Cindy Sherman, Mat Collishaw, Jake a Dinos Chapmanovi nebo Damien Hirst ostatně nebyla v 90. letech v našem prostředí ničím neznámým. Cílem této výstavy je tak poukázat na širokou problematiku těla a tělesnosti v umění prostřednictvím tvorby vybraných autorů od 90. let až do současnosti.
Otevírání politických i kulturních hranic v nové situaci porevolučních 90. let, jimž předcházelo postmoderní narušování hegemonie velkých ideologií a mýtů, s sebou přinášelo potřebu jedince hledat nový vztah ke skutečnosti i k sobě samému. Velmi často se přitom umělci obraceli k formě autoportrétu, který nejenže umožňuje pohyb na hranici intimního a veřejného, ale také poskytuje jedinečnou možnost proměny subjektu autora v objekt a tím i tehdy velmi aktuální distanci od vlastního díla. Setkání autora s obrazem sebe sama je tedy možné vnímat nejen jako způsob vyjádření určitého postoje ke světu a k sociálnímu prostředí, ale i jako jeden ze způsobů, jímž autor s potřebným odstupem získává možnost sledovat sám sebe z pro něj nezvyklé perspektivy, kterou může podle svého naturelu různě manipulovat a činit předmětem hry.

z textu Martiny Mrázové



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž skupinové výstavy SUCK the SACK