Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž skupinové výstavy Oblouk paměti a otevření pražské pobočky Galerie Zahorian & Van Espen

Do 3.3.2017 bude v Galerii Zahorian & Van Espen, Šmeralova 3, Praha 7, 2.patro, přístupná skupinová výstava Oblouk paměti .

Vystavují: Adéla Babanová (CZ), Raphaël Denis (FR), Jaroslav Kyša (SK), Hynek Martinec (CZ), Štefan Papčo (SK), Lucia Sceranková (SK)

Kurátor: Tereza Jindrová

Galerie Zahorian & Van Espen představuje na výstavě “Oblouk paměti” díla šesti ze zastupovaných umělkyň a umělců, a současně touto výstavou otevírá nový výstavní prostor v Praze, který rozšiřuje činnost galerie fungující již od roku 2011 v Bratislavě. Cílem výstavy je představit českému publiku mediálně i výrazově vrstevnatý segment děl zastupovaných tvůrců a současně je podat jako organický výstavní celek. Ze třinácti umělců tak byli vybráni ti, kteří patří k mladší generaci narozené mezi lety 1979-1985.

Pomyslná linka, která vystavená díla spojuje, je nenásilně navázána na téma historie, paměti a vzpomínání a je napnuta od kategorie obecného, veřejného, ke kategorii osobního, soukromého. Tato témata jaksi přirozeně vyplynula ze samotné tvorby vybraných autorů, ať už jsou v jednotlivých případech přítomna výrazněji nebo jen podprahově. Můžeme pouze spekulovat, zda existuje nějaká souvislost mezi generační příslušností těchto umělců a zmíněnou tematikou.

Hynek Martinec čerpá témata svých precizních, hyperrealistických obrazů často v historické malbě. Černobílá barevnost pak odkazuje ke starým fotografiím, které jsou druhým výrazným zdrojem inspirace a předloh. Dominujícími žánry pak jsou u Martince portrét a zátiší evokující často ikonografii tzv. memento mori a vanitas. Vystavený obraz, nazvaný Fairy Tale for Little Horn (2014), je svým způsobem kombinací obojího: monochromatický portrét dívky držící v ruce dlouhou svíci – jeden z oblíbených Martincových motivů – nás přenáší do časů přelomu 19. a 20. století, kdy památeční alba fotografií sloužila jako rodinné kroniky, a navzdory nepopiratelné něžnosti zobrazení v sobě má melancholii zmrazené vzpomínky a času, který je nenávratně pryč.

Pět černých obrazů Raphaëla Denise pochází z rozsáhlé série Vernichtet (2015), která patří do cyklu nazvaného La Loi normale des erreurs (Normální zákon chyb/omylů). V tomto cyklu, do nějž spadá např. i Project Picasso či Transfer place (oba 2015), se Denis věnuje tématu nenávratné ztráty uměleckých děl slavných mistrů. Klíčovou událostí je pro něj pálení obrazů v muzeu Jeu de Paume v Paříži, k němuž došlo na jaře roku 1943 a bylo jedním z projevů nacistického boje proti „zvrhlému umění“. V plamenech zde tak skončila díla umělců jako André Masson, Erich Heckel, Max Ernst, Salvador Dalí a mnoha dalších. Opakující se nápis na Denisových obrazech s opálenými rámy, který bychom mohli přeložit jako „zničeno“ ale také jako „vyhlazeno“, připomíná, že díla nebyla likvidována pouze s ohledem na domnělou zvrhlost jejich stylu, ale také kvůli rasovému původu svých tvůrců nebo majitelů, kteří se sami měli stát, či se stali, oběťmi vyhlazení.

Do téhož časového období se svým dílem Pamětní deska (2014) obrací i Jaroslav Kyša. Známější verze tohoto díla byla vystavena jako site-specific instalace na finále Ceny Oskára Čepana v Žilině. Jde o odlitek reálné desky z jednoho tamního domu s nápisem, který oznamuje, že z tohoto místa byla ústy Josefa Tisa vyhlášena v říjnu 1938 samostatnost Slovenska. Na rozdíl od Denise, který pracuje s tematikou o níž platí obecný konsenzus, že je třeba ji připomínat, se Kyša vrací k temné kapitole dějin vlastní země, která by mnohými byla nepochybně raději zapomenuta. V žilinské instalaci se plaketa při vstupu diváka do prostoru rychle otáčela dokola, takže nebylo možné nápis přečíst. Vystavená verze ze silikonu zneviditelňuje text na desce jeho otočením a překryvem a mimo jiné tak ukazuje, že i historická fakta mohou být předmětem manipulace.

Manipulovatelnost paměti sleduje ve svém filmu Odkud spadla letuška (2014) také Adéla Babanová. Krátký snímek který formálně evokuje dokumentární drama a televizní inscenaci je opět založen na skutečné události – pádu letadla u České Kamenice v roce 1972. Pád z obrovské výšky přežila pouze letuška Vesna Vulović, která se tak stala jediným žijícím svědkem nehody, avšak ztratila paměť. Vedle všudypřítomné snahy „mocných“ ovlivnit naše vnímání minulosti, se tak Babanová zaměřuje na psychologii samotného „pamětníka“, na to jak je i „přímé svědectví“ křehké, a že možná právě v těch nejdůležitějších momentech trpíme fatální amnézií.

Štefan Papčo je umělec s vášní pro horolezectví, které je dlouhodobě stěžejní inspirací jeho sochařské tvorby. Při horolezeckých výstupech hraje paměť životně důležitou roli – lezec by si měl trasu pokud možno dopředu nastudovat a zapamatovat si konkrétní místa nebo části cesty. Při lezení ale hraje roli i jakási tělesná paměť – cvikem naučené a zautomatizované kroky a pohyby, o nichž není čas dlouze přemýšlet, ale jsou zapsány hluboko v mozku. Tak jako klavírista nebo jiný hudebník dokáže cvičně „hrát“ na svůj nástroj, i když ho nemá fyzicky k dispozici, také lezec si vybavuje pohyby svého těla i když už není na skále. O tom svědčí i vystavený fragment ze série odlitků rukou do včelího vosku, které Papčo vytvořil pro instalaci Kumulace (2016) do GMU v Roudnici nad Labem. Ležící bronzová figura ve spacáku pak patří do cyklu Citizens (2014), který je poctou kolegům horolezcům i zvěčnělou vzpomínkou.

Fotografická tvorba Lucii Scerankové se opakovaně obrací k problematice recepce zobrazení a k momentu klamu a iluze. Pocit divnosti či „chyby“, který můžeme pocítit nad mnoha jejími snímky, je dán i tím, že paměť zkušenosti ovlivňuje naše budoucí závěry. Jen díky tomu, že se do „databanky“ v naší hlavě neustále zapisují proběhlé situace, můžeme vůbec chápat zobrazení jako zobrazení a je nám jasné, že z ani seberealističtějšího detailu ohniště se neohřejeme. Vnitřní rozpor je vlastní i vystavenému snímku For every high there is a low (2016), který je slovy autorky komentářem k současnému triumfalismu ve společnosti. Úspěch a jeho stavění na odiv jsou hnacím motorem individuí i kolektivů, ale také tím, co nás může nemilosrdně srazit k zemi. Mnoho vítězných oblouků, které chtěli být „věčné“, je ve skutečnosti postaveno z písku.

Rozdílně motivovaný i reprezentovaný zájem umělců o minulost a (ne)uchování paměti se mj. slévá v motivech jako je pomíjivost, destrukce a smrt. Připomínají nám tak křehkost hodnot, mocenských systémů, kultury, ale i našich vlastních životů. Paměť neexistuje v bezčasí a součástí času je také zánik. Oblouk paměti se tak klene od události k zapomnění a jedním z možných úkolů umění je právě zapomnění vzdorovat.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence.
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž skupinové výstavy Oblouk paměti a otevření pražské pobočky Galerie Zahorian & Van Espen