Vernisáž Richard Kočí – Víření prachu

Do 31.8.2016 bude v centru současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7, přístupná rozsáhlá a krásná výstava Richarda Kočího – Víření prachu.

Výstava Víření prachu představí nejnovější tvorbu sochaře Richarda Kočího, kterou v posledních letech charakterizuje odklon od monumentálních dřevěných plastik, v nichž převažovala architektonická racionalita, směrem k současné podobě tvarů vyznačujících se hravostí barev a organickou mnohotvárností.

Richard Kočí (1954) odešel v roce 1967 z Československa nejprve do USA, kde studoval umění na North Texas State University, a později do Španělska, kde v Madridu pokračoval ve studiu sochařského umění a grafiky, konkrétně hlubotisku. Po prvních letech věnovaných akademické, klasické soše, se jeho práce postupně vyvíjela a stylizovala. Postupem času figurální vlivy ustoupily větší otevřenosti, kterou v té době reprezentovala abstrakce a trpělivé úsilí seznámit se s různými materiály, jako je dřevo, mramor a bronz.

Po návratu do Čech v druhé polovině 90. let začaly vznikat jeho první monumentální sochy ze dřeva, které se na delší dobu staly jeho typickým rukopisem, přestože se i nadále věnoval malbě a grafické tvorbě.

Objekty, které Richard Kočí vytvořil v posledních letech, se od jeho předešlé tvorby velmi liší. Zůstává sice křivolaká linie jako nosná forma tvaru, sochy jsou však pronikavě barevné, dřevo nahradila polyesterová pryskyřice a racionalitu vystřídala uvolněnost a hravost.

Sám autor o své nejnovější tvorbě říká:

„Kdysi bylo slovo, potom myšlenka, potom papír a čára. Potom vznikla skica a z ní socha. Mezitím bylo hodně přemýšlení, proč by to mělo vypadat právě tak, a ne jinak, a co to znamená. Dnes jsem nezatížen potřebou analyzovat všechno kolem sebe. To je jedna z výhod středního věku. Člověk nemá potřebu všechno pochopit. Buď už něco pochopil, nebo nejspíš nepochopí nikdy. Je to osvobozující.

S touto vnitřní svobodou a uvolněností přistupuji k sochám, které dělám poslední dobou. Je to proces poloautomatický, tedy alespoň zpočátku. Během realizace se to malinko komplikuje a myšlenky se ztrácí ve víru prachu.

V minulosti jsem byl přesvědčený, že nevyprávím žádný příběh. Že moje práce není popisná, ale také jsem se domníval, že potřebuji důvod a obsah. Dnes si naopak myslím, že nepotřebuji ani důvod, ani obsah – a že všechno v životě je o příběhu. Prožitek vytváří příběh a umění, vědomě či nevědomě, odráží všechny prožitky a zkušenosti. Příběh pokračuje, prožitky se opakují, jenom finální podoba umění se mění. Ale jádro zůstává, de facto, pořád stejné.

Z pohledu věčnosti skoro nic není důležité. Z pohledu bezprostřední a subjektivní současnosti i prostá banalita nabývá všeovlivňující rozměr. Nevím, co přesně svou prací sleduji, ale vím, že mně to již nijak zvlášť netrápí. Ale cítím, že když se něco povede, mám radost. A ten pocit štěstí je návykový.“

Kurátorka: Vlasta Čiháková Noshiro