Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Prostor pro pohyblivý obraz – X. – Podle skutečných událostí

Do 28.7.2019 bude v přízemí Veletržního paláce Národní Galerie, Dukelských hrdinů 47, Praha 7, přístupná výstava Prostor pro pohyblivý obraz – X. Kapitola: Podle skutečných událostí.

s
Adélou Babanovou
ve dvou dějstvích: Neptun a Už šedesát let je mi třicet

s
Adamem Curtisem, The Living Dead

předehra a zakončení Jan Šerých

a přestávka Daniel Pitín

S tím, jak se naše vychýlená realita přestala zakládat na skutečných faktech, proměnilo se samotné reálno v hyperteatrální verzi událostí a ztratilo relevanci ve vztahu k domněnkám a pochybnostem. Zatímco se naše minulost přetvářela v archiv klamání, pravda zmizela pod nánosy útočné fikce a morálka pojímaná jakožto „angažovanost pro pravdu“ se stala „nemyslitelnou zkušeností“.

Žijeme v bolestném, schizoidním světě falešných představ, obydleném záměrnými dezinterpretacemi, politickými kachnami a alternativními fakty. Vítejte v postfilmových časech kontrafaktického myšlení a amatérského vyprávění smyšlených příběhů.

Desátá kapitola Moving Image Department nazvaná PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ je věnována zkoumání znepokojivé geneze fikce a postpravdy a přitažlivosti smyšlenek. Hranice mezi dokumentem a fikcí se stírají a výsledkem je nová struktura reálna vzniklá jako problematický kříženec skutečností a představ. Umělci, kteří se na výstavě podílejí, si osvojili umění mystifikace a vypořádávají se s vnímáním reality a s interpretací minulosti a historie, přičemž berou v potaz mezery ve vzdělání, mediální horečku, návykovost smyšlenek a sklon k abstraktnímu slovníku, jehož prostřednictvím vidíme a zažíváme současný, nadměrně zprostředkovaný svět systémů a kódů, které dávno přesáhly naši představivost.

V deváté kapitole se Moving Image Department zaměřilo na roli jazyka v iniciování politické akce a představilo dílo chorvatského umělce Damira Očka Dicta I, vycházející z dekonstruované verze autobiografických spisů Bertolta Brechta Writing the Truth: Five Difficulties (1934). V desáté kapitole s názvem PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ navazuje výstavní program na odkaz Hanny Arendtové (historie coby proměna v absolutní lež, Pravda a politika, 1967), zkoumá performativní rozměr, který vytváří pravdu (Sv. Augustin, O lži, cca 395 n. l.) a zároveň se snaží obsáhnout i rozšířené pojetí pravdy ve smyslu, jak je formuloval Gilles Deleuze, který záludnosti falešné povahy pravdy chápe jako umění mediace: „Není pravdy, která by ‚nefalšovala‘ dané ideje. Říci, že ‚pravda se vytváří‘, implikuje, že produkce pravdy v sobě zahrnuje sérii operací, jež vedou k opracovávání materiálu – přesně řečeno, k sérii falsifikací. Když pracuji s Guattarim, každý z nás falšuje toho druhého, což znamená, že každý z nás pojmy, použité tím druhým, chápe svým vlastním způsobem. Vzniká tak reflexivní série dvou termínů. Mohou tak ale vyvstat i série několika termínů či složité větvící se série. Tato schopnost nepravdy produkovat pravdu je dílem zprostředkovatelů…” (Negotiations, 1985).

„Veškerá realita je neuvěřitelně složitá a chaotická. Abychom ji pochopili, musíme ji převádět do příběhů – což nevyhnutelně vede ke zjednodušování. A přesně to dělají politici i novináři. Já se snažím nacházet nová fakta a data, věci, které by vám ani nepřišly na mysl, a přetvářet je v nové příběhy. A pomocí těchto příběhů se snažím komplikovanost a chaos přetvářet v cosi srozumitelného,“ pokrokový novinář BBC Adam Curtis, pokládaný za jednoho z vůdčích představitelů současného dokumentárního filmu, tak vysvětluje poslání svých filmů a cyklů odhalujících fungování moci, její spletitou architekturu prostupující různé oblasti za hranicemi politiky, vědy, komunikace s veřejností a reklamy, psychologie, počítačových sítí, a také financí a obchodu, jež ovlivňuje naši současnou geopolitiku i nás samé, naše společnosti. Curtisův film The Living Dead. Three Films About the Power of the Past (1995) – diskursivní a obrazová montáž obrazů exponující ideje zrozené ve vyšinuté poválečné době – dokumentuje politickou hysterii vyvolanou ideologickou potřebou přepisovat historii a měnit paměť pomocí zoufalých aktů manipulace a kontrolních strategií.

Ve filmu Neptun (2018) ve stylu film noir se Adéla Babanová vrací k politické minulosti studené války a podílí se na mýtotvorném procesu, jenž nevyhnutelně utváří naši percepci dějin. Její vyprávění, demystifikující zavedené pravdy a přesvědčení, odhaluje, že ideologické mechanismy manipulace a propagandistické používání dezinformací představují univerzální fenomén v ovlivňování kolektivního vědomí nejen v totalitní minulosti, ale i v demokratické pluralitní současnosti. Mnohdy ironicky laděné příběhy Babanové představují prostor a čas jakožto fantasmagorické konstrukce korespondující s naší současností, jež se nese na vlně ontologických pochybností a úpadku identit. Utopie tu představuje oblíbený habitat osvobozeného subjektu umělkyně, místo politické touhy a individuálního snění.

Obrazy a koláže Daniela Pitína, kombinující nalezenou stopáž se zdánlivě skutečnými fakty, zobrazují historii jako fetiš, napájenou a utvářenou autorovou fantazií a neutuchajícím puzením k imaginativnosti. Pitín nám nabízí teatralizovanou verzi reality, podivnou dekadentní konstrukci skutečného a iluzorního, jež vyvolává nebezpečnou závrať smyslů a vědomí a útočí na naše individuální a kolektivní chápání minulosti. Umělec zde dekonstruuje vyprávění pomocí časoprostorové delirantní taktiky, aktivuje divákův kritický aparát a nutí jej uvědomit si tak pravdivost tématu.

Jádro abstraktních maleb a videí Jana Šerých, překračujících individuální slovník směrem k univerzální komunikaci a dialogu, tvoří průzkum intimního rozměru subjektivní zkušenosti. Sémantické kódy tu fungují jako překladatelské činy odhalující elementární vášně coby sublimované vzorce obyčejného života. V dílech Paramnesia (2009) a Resolution (2011) s námi umělec velkoryse sdílí své vzácné, ve skutečnosti prožité okamžiky čisté pravdy, zachycené v momentu sebereflexe a empatie. Šerýchova archeologie pravdy je věda fragmentárních gest, skrytých i zjevných zároveň, zakládající se na průzkumu každodenního a univerzálního. Je to náročná činnost dešifrování podstaty z oddělených částic dnešního složitého světa.

Adéla Babanová (nar. 1980 v Praze, kde také žije) je absolventkou pražské AVU, kde studovala v ateliérech nových médií II, grafické tvorby II a konceptuální tvorby. Pracuje především s formátem krátkometrážních filmů, které se pohybují na hranici mezi videoartem a filmem. Její snímky často vycházejí ze skutečných událostí nedávných československých dějin, které zůstávají kontroverzní nebo jsou stále obestřeny tajemstvím. Využívá archivních záznamů, které upravuje s cílem rozvinout zcela nový příběh. Její filmy odkazují na komunistickou dezinformační rétoriku, přepisování historie a ztrátu paměti, skutečnosti, jež dosud nebyly v postkomunistických společnostech východní Evropy dostatečně reflektovány. Od roku 2008 úzce spolupracuje s producentem Tomášem Vachem a se svým bratrem Džianem Babanem, který je autorem scénářů a hudby ke všem jejím snímkům.

Adéla Babanová představila svou tvorbu na mnoha samostatných i skupinových výstavách, které se konaly v muzeích nebo v takových institucích jako Národní galerie Praha, Národní galerie současného umění Zacheta ve Varšavě nebo KUMU v Tallinnu. Mimoto se zúčastnila mnoha filmových festivalů, včetně MFF v Karlových Varech, MFDF Jihlava, pražského Febiofestu a festivalu LOOP v Barceloně.

Adam Curtis (nar. 1955 v Kentu ve Velké Británii) patří k nejvýznamnějším dokumentárním tvůrcům. Předmětem jeho zájmu, zkoumaným z hlediska sociologie, psychologie, filosofie a politických dějin, je „moc a způsob, jakým se prosazuje ve společnosti“. Za své snímky získal čtyři ceny Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA). Jeho profesní dráha je úzce spjata s BBC. Mezi jeho nejzásadnější filmy patří The Century of the Self (2002), All Watched Over by Machines of Loving Grace (2011) a nejnověji také Living in an Unreal World a HyperNormalisation (oba 2016).

Jan Šerých (nar. 1972 v Praze, kde také žije) je absolventem pražské AVU, kde studoval pod vedením Jiřího Lindovského, Michaela Bielického a Vladimíra Skrepla. Zúčastnil se rezidenčního programu PROGR ve švýcarském Bernu a programu ISCP v New Yorku. Společně s Josefem Bolfem, Jánem Mančuškou a Tomášem Vaňkem založil v roce 1996, v době studií na AVU, uměleckou skupinu Bezhlavý jezdec. Od roku 2014 působí jako odborný asistent v ateliéru malířství Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze.

Z jeho významných samostatných výstav jmenujme Wysiwyg, Městská galerie současného umění Plato, Ostrava (2014), Cokoli, galerie Kabinet T., Zlín (2013), Ano, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy, Praha (2009), Jan Šerých, Strabag Kunstforum, Vídeň (2009), Kdopak to mluví?, Dům umění, České Budějovice (2003) nebo Dial, Veletržní palác, Národní galerie Praha, Praha (1999). V poslední době se zúčastnil těchto skupinových výstav: Kuna nese nanuk: Umění čtení umění, 8SMIČKA, Humpolec (2019), Podmínky nemožnosti I/VII: Alogorrhea, galerie Kurzor, Nadace a Centrum pro současné umění, Praha, a Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce, Display, Praha (obojí 2018).

Daniel Pitín (nar. 1977 v Praze, kde také žije) je absolventem pražské AVU, kde studoval klasické malířské techniky v ateliéru Zbyňka Berana a konceptuální tvorbu v ateliéru Miloše Šejna. Je držitelem řady ocenění, včetně vídeňské Henkel Award (2004) a Ceny za nejlepší animovaný film, kterou získal v roce 2009 na Přehlídce animovaného filmu (PAF) v Olomouci za snímek Ztracený architekt (2008).

Z jeho samostatných výstav jmenujme např. Broken Windows, Dům umění, České Budějovice (2018), Grotto, Charim Gallery, Vídeň (2018), The Mechanical Flowers, Nicodim Gallery, Los Angeles (2017), Crystal Gardens, GRIMM, Amsterodam (2017) a Barokní kancelář, hunt kastner, Praha (2016).

Jeho díla byla v poslední době prezentována také na následujících skupinových výstavách: Criticon, Múzeum Vojtecha Löfflera, Košice (2018), Le nuove frontiere della pittura, Fondazione Stelline, Milán (2017), A Painter’s Doubt: Painting & Phenomenology, Salzburger Kunstverein, Salzburk (2017).



Fotografie z výstavy

×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Prostor pro pohyblivý obraz – X. – Podle skutečných událostí