Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Pavel Mutinský: 40 let malířské tvorby

11. 8.-23. 8. / Nová síň / Malba

Do 23.8.2015 bude v galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná výstava Pavel Mutinský: 40 let malířské tvorby.

Text Vladimíra Procházky k výstavě:

Pavel Mutinský (1957) je umělec, který se po léta velmi intenzivně věnoval malbě, užité i volné grafice, designu, fotografii a kdysi i filmování pro propagační účely a pro dobovou dokumentaci, především ve smyslu didaktickém a na poli cestovního ruchu.
Malířská tvorba byla autorem pojímána jako volná a nezávislá činnost, kterou autor stvrzoval sám sebe, kdy mohl realizovat své výtvarné představy a utvářet svoji vlastní uměleckou identitu. Volná malířská tvorba toto dovolovala a nesvazovala umělce tak, jako tvůrčí práce na poli užité tvorby. Umožňovala mu, aby se odpoutal od závazně určených témat do sfér volné invence a tvůrčí svobody. Člověk je bytost většinou plná představ a předsevzetí, tužeb a ideálů, ale jejich realizace je závislá na vnějších okolnostech, je determinována celou řadou sociálních vazeb a ohledů. Člověk proto hledá způsoby, jak sám sebe prezentovat, jak se prosadit a zohlednit před vnějším světem svoji osobnost. Malba tohoto umělce vychází z možností a situací, v níž se právě nacházel, nestaví se však ke skutečnosti jen ryze z pragmatického uvažování, ale z hlediska své senzibility, vlastních představ
a poznatků. Proto témata, která vymezují jeho malířskou tvorbu, se opírají o autorův vztah k reálné skutečnosti, ale jejich provedení a vnější forma je postavena na síle autentických zážitků, většinou ve spojení s vnější situací a pod vlivem vnějších okolností. Bilancovat svoji čtyřicetiletou tvůrčí cestu ve spojení s malbou není pro tohoto autora snadné, je si totiž vědom toho, že nestačí instalaci této retrospektivní výstavy zasadit jen do čistě chronologického rámce, ale představit ji i jako vědomě systémovou a vnitřně autentickou tvůrčí cestu.
Městské prostředí důvěrně zná, protože v něm většinu svého života strávil, přičemž si autor uvědomuje jeho přednosti i nedostatky. Jeho malba městského prostředí je většinou pojímána z hlediska sociální zátěže a jejího působení na člověka. Je postavena na členění barevné struktury obrazu, na krycí síle barvy, přičemž využívá i jemně strukturované vrstvy barvy, mnohdy jen s nepatrným barevným odsazením a v některých případech je doplněna jemnou kresebnou popisností, to aby autor dosáhl expresivnějšího účinku svého malířského projevu, více tak zapůsobil na divákovu citlivost a zvýšil tím emoční účinek své malby. Tento postup využívá umělec v podstatě obecně a bez ohledu na to do kterého tematickému okruhu jeho tvorby takové dílo spadá. Jeho obrazy potom působí na diváka naléhavostí svého sdělení, i když si přitom zachovávají i určitou dávku poetična. I krása
může být naplněna v takových souvislostech určitou jedovatostí, aby mohla působit na diváka jako výstraha.
V orientálních tématech malby Pavla Mutinského vstupuje zobrazená architektura do našeho vědomí jako přízrak z faty morgany. Umělec ji předvádí tak, aby vynikla, aby si vnímavý pozorovatel myslel, že je vystavena jeho zraku jen na chvíli, že jde jen o jakoby zázrakem poodhalené tajemství čí dokonce zázrak sám a vysněný přelud, který se vzápětí zahalí do barev okolí, unikne našemu zraku kamsi do pozadí za úroveň horizontu. Arabský svět orientu je naplněn kontroverzním děním v rytmu každodennosti, zahalen stále mnohým tajemstvím, kdy dýchá něho atmosféra tušených záhad na pozadí postav mužů a zahalených žen, přičemž právě architektura orientu je tím, co je v tomto islámském světě jednoznačné a troufalé, stejně jako nezahalená ženská tvář.
Figurální tvorba Pavla Mutinského je zaměřena především na ženské akty výrazně expresivně ztvárněné a existencionálně zatížené, barvy které přitom autor volí jsou založeny na potlačovaném kontrastu studené a teplé barvy (např. ultramarín a purpura nebo červená a černá apod.). Okolí aktu tvoří rámec neurčitého a nejasného prostoru barevně odpovídajícímu barvě těla na obraze, a to se pak stává pevnou a jednoznačně definovanou součástí takto barevně vymezeného prostředí. Existence člověka v tomto světě je nejednoznačná a mnohdy rozporuplná, protože člověk se v tomto světě definuje jako bytost vybavená rozumem se schopností abstraktně myslet a virtuálně uvažovat, a proto se nemusí vždy existencionálně ztotožňovat s tím, co nám tento svět nabízí a poskytuje, a to včetně světa již poznamenaného lidskou činností a lidským konáním.
Pavel Mutinský – čtyřicet let malířské tvorby
Parafráze známých děl a známých autorů jsou ukázkami lidského tvůrčího konání v kontextu umění a malířské tvorby. Autor je nově zpracovává a posouvá časoprostorově jinam. Ukazuje možné varianty vzniklé na základě původní předlohy. Z výtvarného hlediska je podrobuje analýze a snaží se akcentovat to, co jejich tvůrce v nich jen naznačil a předestřel. Jakoby stíral nános dobového prachu, který se na nich usadil a zakryl všechno, co je v nich utajené a nepřístupné. I když jde jen o tvůrčí improvizaci a v jistém smyslu snad i o hru, autor parafrází kupodivu své předlohy obdivuje, nepřímo jim vyslovuje uznání, a to všechno s pokorou a vnitřní účastí. Jeho přístup k nim je naplněn odpovědností a svědomitostí, a je v tom i cosi poučného. To se projevuje na těchto parafrázích zcela jednoznačně. Stojí je za to prohlížet a obdivovat se jim, protože mají v sobě i memento mori, že existence člověka je
pomíjivá, věčné je jen to, co člověk po sobě zanechá. A platí to nejen o umění!

Jsem rád, že jsem se s tvorbou Pavla Mutinského mohl důvěrně seznámit a vidět v uceleném a harmonizovaném souboru. Věřte, že to stálo za to.

Vladimír Procházka, 2015

http://www.pavelmutinsky.cz/index-2.html



Fotografie z výstavy