Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Ondřej Roubík, Lenka Chánová: Ženy/Women

10. 5.-2. 6. / Atrium na Žižkově / Malba

Do 2.6.2018 bude v Atriu na Žižkově, Čajkovského 12, Praha 3, zdarma přístupná zajímavá výstava Ondřej Roubík, Lenka Chánová: Ženy/Women.

Lenka Chánová (nar. 1985) studuje čtvrtým rokem AVU v Praze (ateliér Grafika II, škola prof. Vladimíra Kokolii). S její tvorbou jsme se mohli setkat například na projektech POKOJE 4 (Containall, Praha, 2015), Hlavy vzhůru (Holešovická šachta, Praha, 2017) nebo Comfort zone (společně s A. Diringerovou) (Studio Prototyp, Praha, 2017).

Ondřej Roubík (nar. 1988) absolvoval 2007–2014 AVU v Praze (ateliér Grafika II, škola prof. Vladimíra Kokolii; ateliér Kresby, škola Jiřího Petrboka). V letech 2011–2012 pobýval v rámci roční rezidence na The Royal’s Drawing School v Londýně. V r. 2014 se zúčastnil Mezinárodního bienále mladého umění v Moskvě. Naposledy vystavoval v pražské Nove galerii (TROJ, 2018) a pražské Galerii U Betlémské kaple (Mechanismy imaginace, 2018).

Text kurátora Petra Vaňouse k výstavě:

Ženy: Dialektičnost nahoty
Ocitnout se nahý znamená odhodit masku (John Berger)
S motivem nahé ženy v dějinách umění je z hlediska dnešního diskursu, zdá se, něco v nepořádku. Cíleně zmiňuji „dějiny umění“, neboť současná nahota v různých stupních „odhalenosti“ sahajících od vizuálních nápovědí a kvízů po otevřené vulgarity všeho druhu, se již dávno netýká pouze žen a je spíše vizitkou celkového stavu konzumní, rozuměj na prodeji čehokoliv komukoliv založené společnosti. Proč ale právě dnes vzniká problém s ženskou nahotou ve vztahu zrovna k minulosti? Co stojí za touto „změnou pohledu“, která generuje kritéria etického přehodnocování tradičního umění? Tato otázka v sobě jistě skrývá určitý aktuální diagnostický potenciál, jehož se určitým způsobem dotýká také výstavní projekt heterogenní dvojice autorů Lenky Chánové a Ondřeje Roubíka.
Oba umělci se vyjadřují tradičními výrazovými prostředky – malbou a kresbou. Je proto pouze logické, že ve své práci tvůrčím a kritickým způsobem reagují na dějiny zvoleného média a na historii jeho zobrazovacích, stylizačních a ikonografických principů. Výstava nazvaná Ženy si vytknula za hlavní tezi problematiku diskutované nahoty v rámci malířské vizuality. Otázky se rozbíhají dvěma hlavními směry – minulost a nahota. MINULOST: Jeden z významných současných českých filosofů zastává názor, že neexistuje perspektivní (tvůrčím způsobem uchopená) budoucnost, bez toho aniž bychom nepřetvářeli svou vlastní minulost. Živé, kritické přetváření vztahu k minulosti vede ke konstruování nové budoucnosti, kterou vnímáme jako naši (svou). Současnost se tak stává situací permanentní transformace. NAHOTA: Co to je nahota? Nahota čeho? Je vázána pouze na lidské tělo jako objekt, nebo zasahuje člověka bytostněji? Dívá se žena jinak nežli muž? Pokud ano, má tato predispozice své přirozené důvody, nebo je důsledkem nějaké společenské civilizační konvence, potažmo konstrukce? Může se stát otázka zraku či změny pohledu otázkou kulturní či dokonce politické diskuze požadující změnu globální společenské praxe? Je zrak sám o sobě nástrojem hegemonie a moci, nebo je to jeho praktické používání a zneužívání, co politizuje příslušné otázky? Současný diskurz se v tomto směru většinově shoduje na tom, že nahota v dějinách umění je podřizována principu mužského pohledu. A chce změnu.
Na tuto premisu reagují oba umělci projektem, který nazvali Ženy. Název na první pohled cosi vychyluje z rovnováhy. Korekce jsou však uloženy v samotné výstavní koncepci. Ondřej Roubík maluje portréty dívek a žen. Strefuje se do jejich specifické psychologické aury, ale i do citlivé oblasti toho, jak by portrétované samy sebe rádi vnímaly, kdyby se na sebe samy dívaly. Motivem je tedy také do určité míry motiv „sebepozorování“ a „sebereprezentace“. Roubík se tu odvolává na citaci Johna Bergera z knihy Způsoby vidění: „Žena se musí neustále pozorovat. Téměř nepřetržitě je doprovázena svým vlastním obrazem.“ (Což lze vnímat ambivalentně – jako přirozenou vlastnost či jako civilizační zátěž, pozn. autora). Lenka Chánová „portrétuje“ nahé muže. Jejich obnaženost je náhle čímsi nepatřičným, provokativním, možná dokonce šokujícím. Ale proč tyto práce mohou vzbuzovat takto emotivně zabarvené reakce? V čem je zakopán pes? Patrně v posunu mužské nahoty spojené s dějinami malířství, kde partie svalů, včetně oněch hýžďových, zpravidla reprezentovaly cosi jednoznačně zástupného, nikoliv krásu o sobě, nýbrž krásu dokonalosti spojenou s mechanicky definovanou či „božskou“ silou. Byl to symbol, emblematická šifra, ikonografie. Také muži se určitě rádi viděli v lepším světle, jen si ho příliš nepouštěli k tělu. Bylo to spíše světlo tělesně emancipované.
Možná jde o tento vyhrocený kontrast – nazí muži vedle portrétů žen, co provokuje a probouzí otázky. Portréty a „portréty“. Dvě proplétající se galerie, jež lze vnímat jako vzájemnou konfrontaci, nebo naopak jako stav komplementarity a souznění. O čem promlouvají? Možná o tom, že i nahota může mít, a má svůj rozporný základ. Dialektickou analýzou můžeme dojít jak k pozitivům a přednostem nahoty pro přirozený lidský život, tak k negativním konotacím o moci, ponižování, manipulaci a hegemonii, v které nahota může sehrávat, a jistě sehrává, svou strategickou roli. V době, která na sebe zdánlivě přiznává vše, bychom ale měli zůstat ostražití v tom, že přetvářením jednoho konkrétního tabu minulosti můžeme, vědomě i nevědomě, zasévat celé spektrum tabu, které se projeví v budoucnosti. Důraz na špatně pochopený ekvivalent nahoty může být stejně nebezpečný jako špatně pochopený ekvivalent peněz. Dokonce si lze na závěr dovolit provokativní haškovský bonmot, jestli on Karel Marx svou analýzou funkce Kapitálu místo k jeho překonání nakonec nedopomohl v praxi spíše k jeho nezřízené eskalaci, systémové depersonalizované hyper-propracovanosti a k rozvoji jeho nejvulgárnějších mafiánských forem.
Umění a praxe, stejně jako nahota a zrak, si jdou vždy, různě naladěni, naproti. Každá doba je v očekávání, co se z tohoto radikálního setkání narodí, co zahyne a co přetrvá.  (Petr Vaňous, duben 2018)



Fotografie z výstavy