Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Nora Růžičková a Marianna Mlynárčiková: Ceci n’est pas de la bryndza

Do 18.2.2018 bude v Centru současného umění Futura, Holečkova 49, Praha 5, přístupná v 1.patře výstava Nory Růžičkové a Marianny Mlynárčikové: Ceci n’est pas de la bryndza.

Nóra Ružičková má už dávno své pevné místo na slovenské scéně, kde nejdřív získala uznání a věhlas svými básnickými sbírkami, později svou výtvarnou tvorbou, pak také svým ne-hlasitým ale důrazně „jiným“ působením na škole (VŠVU v Bratislavě). Jako literátka zatím přesáhla do prostředí českého svou poezií a v tomto směru není zde jevem neznámým, naopak. Výtvarně na sebe upozornila začátkem nultých roků svými projekcemi textových obrazů, vibrujících shluků textů, náročných na percepci a otevřela tím otázky týkající se teorie nových medií a zejména postavení diváka. V jejím díle je významná úzká spojitost s jazykem, jazykovými postupy a práce s metaforou, metonymií a dalšími jazykovými figurami. Daří se jí vytvořit nejenom, významově bohaté textové hry, ale i autonomní vizuální formy fungující s jistou magičností příznačnou pro pohyblivý obraz. Metafory jak píše Mladen Dolar, nejsou nikdy nevinné, vždy udělají o něco víc, než původně zamýšlel jejich tvůrce, avšak k povaze přirovnání patří i to, že se dokážou vymknout spod kontroly, a s tímto umělkyně pracuje opravdu mistrovsky (Chorobopisy, 2012, a ve spolupráci s Mariannou Mlynárčikovou Prevodné tabuľky, 2012 – 2013).

Jak psané a publikované, tak její vizuální a výtvarné opusy jsou idiosynkratickými promluvami a také přímými zásahy do uměleckého/kulturního dění (Vanitas, Pisztoryho palác, Bratislava, 2014), jsou solitérní, jaksi nezařaditelné a obsazují místo pro znepokojivou jinakost. Její tvorbu bychom mohli vztáhnout a přihlásit hned k několika ze současných proudů (participativní umění, umění jako politikum ve veřejném prostoru, institucionální kritika, ohýbání vzorců v lecčem podobné kvírování, práce s ne/osobními mytologiemi) ovšem nakonec vždy shledáme, že její práce z našeho snažení o „klid a jasnost“ na rozpohybovaném poli umění vyklouzne a donutí nás přemýšlet dál. Tato nesnadná zařaditelnost je možná důsledkem její dvou-domovosti (snad i více-domovosti) ovšem je to snad i tím, že její práce je poznačena stejně silnou intelektuální i sensuální svébytností. Připouští bezprostřední (nebo nadlehčené) interpretace jako ostatně každé jiné dílo, ale vždy také nechává prostor pro hlubší sondáž, prostor pro dosazení komponentu myšlení a tím je blízko autorům, jenž mluví o své práci jako o „knowledge art-u“ (Simon Wachsmuth). Nóra není bytostně sólistka, naopak ráda a hojně vytváří různé koalice a spolu s lidmi se kterými má kompatibilní vlnovou délku se pouštějí do rozkošatěných a dlouhodobě stavěných výtvarných projektů, jakýchsi terénních výzkumů končících výstavou nebo akcí (Volanie divočiny s Majou Štefančíkovou, 2015).

Na výstavě se prezentují díla realizované v autorské spolupráci s Mariannou Mlynárčikovou, jejíž profilace doplňuje Nořin akční rádius a zároveň nezastupitelně autorsky dotváří toto kunster-duo. Marianna Mlynárčiková je dalším příkladem ne- solitéřství a pozice produktivní heterogenity ve smyslu míšení kulturních kódů. Její rozkročenost mezi slovenským maloměstem a thajskou rybářskou osadou jí poskytuje impulzy pro její tvorbu, ve které dominantní metodou je terénní pozorování s humorným či ironizujícím komentářem. Její zájem je soustředěn také na otázky autorské subjektivity, autorství v meziprostoru, v němž je společná tvorba sdíleným pohybem ne nepodobným intertextualitě. Ve své umělecké tvorbě vychází též ze zkušenosti práce s marginalizovanými komunitami, které jsou obvykle nazírané značně stereotypně. Po absolvování vysokoškolského studia spolupracovala s romskými ženami na projektech zaměřených na rodovou rovnost a lidská práva žen, reprodukční práva a domácí násilí. Pak její tvorbu ovlivnila také zkušenost s postkoloniálním konceptem orientu, se životem a situacemi zažívanými v prostředí a mezi lidmi v Thajsku (Implementace slovenského lidového ornamentu do klasického thajského umění, 2011 – 2012). K tomuto druhu zkušeností patří také lektorské působení v komunitním Divadle z pasáže, kterého herci a herečkami, jsou lidé s mentálním postižením. Souhra a silné výstupy této dvojice nejsou výsledkem setkání binárních opozit, je to spíš šťastně nalezená a umně režírovaná koincidence dvou jinakostí spojených potřebou autorského sdílení a  zaměřených na zkoumání skrytých mechanizmů především světa umění a ne_laskavé kritičnosti vůči jejich naturalizaci.

Ambivalentnost, se kterou obě autorky pracují, by mohla mít zdánlivě harmonizující až psychoterapeutické zákulisí. Tak pertraktují současné kulturní praktiky, včetně uměnovědného diskurzu a umělecké produkce samotné, když vystavují vzájemnému působení (ozdravujícímu nebo i ne) jevy normálně nekompatibilní, nejrůznější odborné instrukce, receptury garantující správnost, smysluplnost a v konečném důsledku úspěšný postup „vpřed“ v spletitostí okolního dění. Impulzy k některým pracím Mlynarčíkové s Ružičkovou můžeme v jistém směru hledat také v obrazu Bouvarda a Pécucheta (G. Flaubert), jenž po téměř 150 letech vyvstává jako ironicko-sarkastický model, který se ukazuje být na dnešní den překvapivě fungující a inspirativní.

Anča Daučíková, listopad 2017



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Nora Růžičková a Marianna Mlynárčiková: Ceci n’est pas de la bryndza