Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Monika Žáková: Appearance

končí 3. března / Drdova gallery / Instalace

Do 3.3.2018 bude v Drdova gallery, Křížkovského 10, Praha 3 (nedaleko Jiřího z Poděbrad), přístupná výstava Moniky Žákové: Appearance.

Text Vojtěcha Märce k výstavě:

„Roste. Roste vertikálně i horizontálně. Roste a rýhuje se. Rýhuje se vertikálně i horizontálně. Rýhováním roste. Růstem se rýhuje. Rýhováním vzniká struktura. Vertikální i horizontální struktura. Zákonitá struktura vztahů, struktura horizontální i vertikální jednoty. Rozrůzňuje se vertikálně. Rozrůzňuje se do všech rovin své podstaty. Získává svou kvalitu. Ta je odlišuje. Dodává mu nezbytnou stabilitu. Rozrůzňuje se horizontálně. Rozrůzňuje se do všech poloh své existence. Získává svou kvantitu. Ta je obohacuje. Dodává mu nezbytnou pružnost.“ Tak začíná první z textů Bohumily Grögerové zařazený do sbírky Meandry, kterou v roce 1969 nevydalo jisté české nakladatelství, aby rok na to vyšla v německém překladu, doprovozená čtyřmi fotogramy Běly Kolářové.

Grögerové věty by mohly dobře popisovat papírové obrazy Moniky Žákové. Viditelné rýhy by se potom prolínaly s těmi myslitelnými, jaké vyznačuje autorčina osobní anamnéza předchozích prací, na něž navazuje a jež rozvíjí, stejně jako biografické rezonance s tvorbou řady moderních umělkyň a vrstvy odkryté při archeologii obrazové plochy, na níž materiál získává navrch před zobrazením, které bylo odevždy materiálem. I souvislost s Kolářovou se nabízí několikanásobná. Přestože obrazy Žákové nejsou fotografické, přibližují se oněm fotogramům výrobním postupem, prací dotýkání, využíváním světla jako stavebního prvku.

 

Mohli bychom hledat pojem, aby vystihnul metodu Moniky Žákové, protože metodičnost jejího přístupu se ukazuje jasně. Žáková se vztahuje k modernismu a zvláště 60. letům 20. století, která jako by se stavěla kolmo k historické ose, jako by byla stále současná. Z historického rejstříku metod by se tak snad nabízely muchláže, jaké vytvářel Jiří Kolář, ale tentokrát jinak, pečlivěji, opatrněji, promyšleněji, nebo froasáže Ladislava Nováka, ale bez zbytkové, navracející se zobrazivosti. V aluzi na Grögerovou a na Kolářovy by se nabízela vizuální poezie, kdyby se oprostila od sebe samé. Jako ne-předmětná báseň, jako ne-báseň, co se obejde beze slov a dokonce ani nikdy docela nenapodobí uspořádání veršů, když se papír vzdává svých okrajů a v přehybech pochybuje o ploše. Jako čisté listy papíru, jejichž obdélné formáty se opakují ve stěnách ateliéru, rámech pláten i jejich fotografických reprodukcích, ve všech odstínech bílé. V úvahu by připadala derealizace, kdyby předpokládala složitější chápání reality než to, které Kolář přiznaně popsal jako příliš prosté. Byla by to derealizace přicházející před realizací, realizace derealizací, de-derealizace.

Žákové monochromy nejsou narušovány zvnějšku, stříkancem barvy, hrotem tužky, čepelí nože; ale jako by z vnitřku: rýhováním se rozrůzňují a zmnožují. Připomínají se mřížky, které podle Rosalind Krauss v modernistické malbě dokládaly vůli k tichu a nepřátelství vůči literatuře, narativu, diskursu. Mřížky Žákové zároveň zachycují a propouští – pohled, stejně jako význam. Znaky se v nich vynořují a hned unikají. Nemůžeme docela mluvit o jejich obsahu a jejich formě bychom učinili zadost, kdybychom o ní dokázali mlčet.

Vojtěch Märc



Fotografie z výstavy