Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Matouš Karel Zavadil: Východoneevropané

9. 11.-30. 11. / Galerie Prokopka / Historie

Do 30.11.2015 bude v Galerii Prokopka, Prokopova 9, Praha 3, přístupná výstava Matouš Karel Zavadil: Východoneevropané.

Výstavní plán galerie Prokopka směřuje k mladé a střední generaci vizuálních umělců a má
obsáhnout všechny výtvarné obory od malby, fotografie, sochy až po nová média. Matouš
Karel Zavadil (1976) je absolvent VŠUP / Intermediální a konceptuální tvorby (ateliér Adély
Matasové) v Praze. Aktuálně studuje doktorandské studium FUD UJEP v Ústí nad Labem.
Vedle výtvarné tvorby se věnuje publicistice, své texty uveřejňuje především v tištěných
médiích: Ateliér, Art & Antiques, Literární noviny. Působí též jako kurátor, kdy se jeho
profesní zájem soustředí na problematiku prezentace současného umění v kontextu pojmů
jako je např. periférie či provizorium. Dlouhodobě se zabývá výtvarnou tvorbou a jejími
sociálně-politickými přesahy. Pro galerijní projekt Východoneevropané autor vytvořil sitespecifik
instalaci, pro hybridní prostor galerie, která je provozována v jídelně hotelu
stejného jména. Zpracovává aktuální téma uprchlické vlny a její odezvu v naší společnosti.
Hlavním tématem instalace je historická paralela mezi aktuální uprchlickou krizí a exodem
uprchlíků z dnes již neexistujícího Východního Německa na sklonku roku 1989. Relikty
minulosti se zpřítomňují na zdech galerie jako určitý druh „rozpomínání“. Na hlavní zdích
galerie vytvořil autor nástěnnou malbu vlajky NDR, lemovanou policí s odlitky objektů
destruovaných plechovek. Vše dotváří vytištěná mapa rozděleného Berlína. Záměrem
vystavujícího je směřování diváka k otevřené diskuzi nad vzniklými otázkami.

Na podzim roku 1989 došlo k fyzickému zpřítomnění doznívajícího napětí mezi východním a
západním blokem v podobě exodu Němců z NDR do Západního Německa přes pražskou
ambasádu. Jejich nejdříve bezvýchodná situace, kdy davy uprchlíků přežívaly, kde se dalo
v objektu ambasády, byla posléze šťastně vyřešena dohodou na zjištění transportu. Z Prahy
byl vypraven zvláštní vlak východních Němců v šusťákových bundách do Západního Německa,
do světa za železnou oponou, do svobodné západní Evropy. Železná opona se skutečně i
symbolicky zhroutila 9.11.1989 s pádem Berlínské zdi, hranice přestaly existovat. Svoboda
pohybu se stala skutečností.
M.K.Zavadil
Poděkování za pomoc při instalaci výstavy: Anna Pašková, Karolína Vonášková, Dana
Mlynarčíková, Michal Jalůvka

Doprovodný text autora:
Na podzim roku 1989 došlo k fyzickému zpřítomnění doznívajícího napětí mezi východním a
západním blokem v podobě exodu Němců z NDR do Západního Německa přes pražskou
ambasádu. Jejich nejdříve bezvýchodná situace, kdy davy uprchlíků přežívaly, kde se dalo
v objektu ambasády, byla posléze šťastně vyřešena dohodou na zjištění transportu. Z Prahy byl
vypraven zvláštní vlak východních Němců v šusťákových bundách do Západního Německa, do
světa za železnou oponou, do svobodné západní Evropy. Železná opona se skutečně i
symbolicky zhroutila 9.11.1989 s pádem Berlínské zdi.
Železná opona se v duchu postupné eroze symbolizované Perestrojkou definitivně zhroutila
koncem osmdesátých let. Režimy a hranice přestaly existovat i v dalších satelitech Sovětského
svazu a Evropa se fyzicky i symbolicky sjednotila, když se bývalé země s komunistickými
režimy, prosty diktatury, staly členy Evropské unie. Nadějný historický moment znamenal
nejen pro Českou republiku návrat, tam kam patří, do Evropy, jíž vždy byla nedělitelnou
součástí. Evropská identita tak začala být v porevoluční době skutečností. S nadšením jsme
vnímali onu prostupnost hranic, svobodu pohybu, která, jak je patrné v současnosti, není ničím
samozřejmým. Evropská identita znamenala i solidaritu bohatých zemí západní Evropy
s chudším a zaostalým východem.
Nyní jsme ovšem svědky opačného historického pohybu, co začalo na ambasádě Západního
Německa v Praze davy uprchlíků a zhroucením hranic, dnes končí davy uprchlíků na vnějších
hranicích schengenského prostoru, kdy nám takřka v přímém přenosu vznikají staronové
hranice. S přílivem uprchlíků válkou či diktátorskými režimy zmítaných zemí se Evropa
pomyslně znovu rozdělila. Solidární přístup bývalého západního bloku je v ostrém kontrastu
k zemím patřícím v minulosti do socialistického „tábora“ odmítajícím „uprchlické kvóty“. Na
mapě EU se tak znovu objevilo stigma železné opony. Země východního bloku tak svými
postoji dokazují, že nejsou schopny solidarity a v širším smyslu je jim cizí i myšlenka Evropské
identity.
S přibývajícími hraničními kontrolami, check – pointy, ploty a bariérami, pohraničními
hlídkami se tak znovu vynořuje dědictví komunismu, kterým je izolace. Nesolidární postoj
České republiky je o to udivující, když si uvědomíme, že řada československých občanů musela
v minulosti do nucené emigrace. Byly tak v podobně bezútěšné situaci jako současní běženci
z Blízkého východu, také utíkali před diktátorským režimem.
V českém prostředí nezvyklém na fakt, že by v Čechách hledal někdo azyl, je fenomén
uprchlíků vnímán většinově jako něco cizorodého a nežádoucího. České homogenní prostředí
není díky historickým kontextům zvyklé na multikulturní prostředí, na „jinakost“. Uprchlíci
jsou zde často vnímáni jako přímo nebezpečný element. Jsou zavírání jako zločinci
v detenčních zařízeních připomínajících koncentrační tábory, jsou označováni čísly na rukou,
jsou jim zabavovány mobilní telefony. Nezvykle represivní český přístup je ostudný především
díky zpoplatnění pobytu v detenčních zařízeních.Skandálnost takového postoje je více než
zřejmá.
2
Znaky ironického přístupu k myšlence jednotné EU lze vnímat v českém kontextu na řadě
případů, kdy je běžnou konvencí v českém prostředí se motivu sjednocené Evropy vysmívat.
Asi nejpozoruhodnějším takovýmto příkladem českého ambivalentního postoje k EU bylo
předsednictví České republiky v roce 2009 symbolizované sloganem „Evropě to osladíme“ a
pádem vlády během funkčního období. Během tohoto předsednictví došlo k absurdní situaci
ilustrující nelehkou pozici proevropských sil v České republice, když přicestovali zástupci
Evropské komise do Prahy, tak jim byl minulým prezidentem Václavem Klausem znemožněn
přístup na Pražský hrad a členové Evropské komise se museli spokojit s prostory Musea Kampa
v podhradí. Bylo to symbolické ponížení Evropy a ve smutném kontrastu k této události pak
stojí uspořádání česko-čínského fóra právě na Pražském hradě v roce 2014.
Je nutné si proto přiznat, že v české společnosti lze najít řadu totalitních stereotypů i 26 let od
sametové revoluce, jakoby prostor střední Evropy byl nenávratně poškozen a zdeformován.

Matouš Karel Zavadil



Fotografie z výstavy