Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Matouš Háša: Identity Shapes

Do 25.4.2019 bude ve výstavních prostorách projektu Hybernská 4, Praha 1, (vzadu do průjezdu), přístupná velmi zajímavá a hustá výstava Matouše Háši: Identity Shapes.

Text kurátorky Ivy Mladičové:

Uchopit co nejpřesněji význam slova identita vzhledem k současnému uměleckému dílu znamená minimálně jednak pohled z hlediska obecně společenského na identitu dnešního člověka, z uměleckého hlediska pak na identitu výrazové formy a z hlediska psychologického na identitu samotného autora. Ve všech těchto aspektech jde na první pohled o hodnoty ze své podstaty velmi nestabilní. Vlastní ikonografie vystavených prací Matouše Háši snahu po jednoznačném výkladu této problematiky také poměrně rychle vylučuje.
I když gesta a atributy soch Matouše Háši mohou odkazovat ke konkrétní historické události, zpřítomňují většinou témata nadčasová. Inspirací může být například fotografie muslimské ženy svírající v náručí zraněného muže, jde konkrétně o vítěznou fotografii World Press Photo z roku 2012 zachycující atmosféru tzv. arabského jara. Figurální kompozice současně odkazuje na archetyp křesťanské Piety. Hášova socha Madona s dítětem (2017) může navodit i asociaci s Makovského prací Dívka s děckem (1933–1935), neboť pahýl její paže přivolává brutalitu surrealistické formy. Uvedená Makovského práce vznikla v době kolektivní touhy otevřít skryté a současně obávané hlubiny lidské psychiky. V sochách Matouše Háši jako bychom vnímali rozhodnutí neprojevovat takové přetlakové síly prvoplánově expresivním způsobem i když práce reflektují téma války a jejího dopadu na anonymní civilní obyvatele. Připomeňme zde dále mužskou figuru, nesoucí atributy zdravé síly renesančního figurálního typu, kterou Háša zpodobuje v pasivitě horizontální kompozice, kromě toho na její tvář nasazuje masku s dýchacími filtry. Sebedokonalejší tělo nepřekoná zákon podstaty, neboť právě dech je život; tělo je zachyceno v kómatu. Háša ale nepodporuje jednoduchá řešení, neboť formu asociující živost kořenů evropského kulturního prostoru používá pouze v oslabené ozvěně její muzeální podoby. Jako by použitá figurální forma a bělost umělého mramoru nesly latentní přítomnost, zapomenutý kód, toužených lidských kvalit.
Matouš Háša své sochy často uvrhává do spoutaných postojů, skrze zakrytí hlav figur divákovi znemožňuje odhadnout jejich identitu, prostřednictvím nasazených respirátorů divákovi komplikuje navodit představu základního lidského atributu dorozumění slovem. Jako by opakovaně přítomným tématem bylo dlouhodobě zadržovanou tenzi přetavit z roviny paralyzující v konstruktivně tvůrčí hybnost. Autor nepracuje s ostentativní expresí, ale síly výrazu často dosahuje jejím zdánlivým tlumením, otáčí ji do introverze. Používá křesťanskou ikonografii pro dnes aktuální společensko-politická témata, netěží ale účinnou významovou sílu z roviny moralizující nebo aktivistické, především formuluje otázky a mnohovrstvá komplikovaná témata nepřehlíží, ale otevírá k jejich možné transformaci.
Vzhledem ke všem výše uvedeným či naznačeným obsahům se nabízí uvést základní momenty úvahy D. Ž. Bora (Abeceda stvoření, 1993) o lidském „hledání místa“, neboť se dokonce zdají možným klíčem k uchopení dosavadní práce Matouše Háši: Člověk zanechává během života ve fyzickém světě stopy, „aby je později dokázal objevit a rozluštit“. Nalézt je co nejrychleji je poměrně výhodné, neboť se tím „zkracuje čas, potřebný k proražení zdi, která nás odděluje od Vědomí.“ Dokonce čím rychleji a přesněji se identifikujeme s konkrétní minulostí, tím rychleji ve své cestě můžeme pokračovat, neboť podpůrné mechanismy jsou zde přítomny a připraveny. Nejprozíravější je napojit se na svůj vzor v budoucnosti. Samozřejmě je možné k individuálnímu vývojovému posunu využít výjimečných okolností doby – „revolucí, katastrof, hromadných náboženských vytržení a emotivních uzlů“, autor úvahy používá ale pro tyto případy výraz „parazitní sebepřemístění“. Popisované hledání místa je záležitost zásadní, neboť najdeme-li jej, začneme hledat místo kvalitativně jiné, již ne pro nás samotné. A nalezení tohoto Místa lze považovat za nejvyšší cíl pozemské existence.
Umělecké dílo obecně tak můžeme vnímat jako stopu pro budoucí nalézání kontinuity. I v tomto duchu můžeme nahlížet na nadsazenou torzi mužského těla vystupujícího z kamenného bloku v rané symbolické mramorové práci autora. Pozornost upoutává ono významuplné obracení – vracení, a to nejen v rovině individuální, ale metaforicky i v rovině společenské. Michelangelovská forma je jako symbolu toužených základních hodnot evropské kultury pravděpodobně schopna dostát. Identita obecně nemusí být primárně obranným mechanismem, její podstata má ale reaktivní charakter. Hlavní téma výstavy specifickým způsobem rezonuje i se samotným prostorem, neboť prezentovaná díla mohou otevírat příležitost k jeho rozpomínání na původní ideový záměr, o němž podávají drobný důkaz některé architektonické prvky.

Iva Mladičová

……

Všechny ukázky z výstavy: Petr.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Matouš Háša: Identity Shapes