Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Marie Lukáčová: Gizd a Zgarb (videoart)

Do 18.6.2017 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupné video Marie Lukáčové: Gizd a Zgarb.

Videonarativ Gizd a Zgarb představuje sondu do formálních možností vizuality postčlověka. Autorka se ve své práci soustředí především na vztah dvou morfujících entit, jejichž podstata se vymezuje jakémukoli rodu či druhovému zařazení.

kurátorka: Gabriela Kotiková

 Tělo jako aparát

„As a body—and this is the only important thing about being a subject-body, a techno-living system—I’m the platform that makes possible the materialization of political imagination.“

Paul B. Preciado

 Dle Giorgia Agambena můžeme na sociální a politickou realitu nejen pozdního kapitalismu nahlížet jako na nekonečný boj mezi těly a aparáty [1]. V jejich agonickém souboji povstávají jako výslednice těchto protichůdných sil subjekty, které se jako křehké a nikdy nedokončené entity usilovně snaží o svou historickou (re)produkci skrze své těla a obklopující aparáty, jež jejich těla zachytávají, usměrňují, disciplinují, nebo dokonce plně kontrolují. Vládnout tělům a prostředí institucionálních, technologických, ekonomických, energetických a mentálních aparátů pak znamená vládnout sobě samé.

Distribuce moci nad těly a aparáty je ovšem nesamozřejmá, a v dnešní situaci dokonce zcela zastřená. K našim vlastním tělům se vztahujeme přes netransparentní infrastruktury, které operují dle logiky abstraktních toků kapitálu a které si sebou nesou nánosy přihlouplých stereotypů včerejška, jež kapitál nechává pohodlně cirkulovat v kapilárách našich společností. Ba co více, patriarchální, sexistické a šovinistické kulturní narativy přežívají jako jeden z úhelných kamenů sociálně-ekonomické hierarchie pozdního biokapitalismu.

Proč biokapitalismu? Agamben se spolu s dalšími mysliteli a myslitelkami domnívá, že ústředním gestem každého suveréna je definovat, co znamená život jako život hodný člena či členky specifické obce, ke které náleží (řecky bios), v protikladu k holému životu jako prostému přežívání živočicha (řecky zoē). Ve výsledku tak jde o pokrytí celého časoprostorového profilu individuálního života zástěrou, jejíž záhyby usměrňují pohyb jednotlivce po této ploše a určují, jak správně jíst, jak se správně milovat, jaké vztahy navazovat, jak se vyjadřovat, jak se oblékat, jaké způsoby dané identitě přísluší, jaký vkus si je vhodné budovat a tak dále.

Chápat ideologickou formaci, v jejíž železné kleci jsme uvězněni, jako takovouto masivní organizaci života, se stane o to přirozenější, uvědomíme-li si, jak celá tato struktura naprosto zásadním způsobem spočívá na bohatých reproduktivních sítích nekapitalistické povahy. Lidská socialita, kolektivní a individuální vášně, ekosystémové procesy, sexualita, péče o druhé, hra, zábava a oddech, to vše tvoří ohromnou asambláž podepírající celou strukturu ekonomické produkce. Tato asambláž je kooptována, apropriována; a žádá si osvobodit z tohoto sevření.

Dostáváme se tak k otázce kolektivní emancipace. Ta má dvě cesty. Tou první je profanace aparátů, jak o ní mluví Agamben. Nejde o nic jiného než o stransparentňování netransparentních aparátů, zprůhledňování jejich vnitřních mechanizmů a vzájemných vztahů, a tudíž rozbíjení mocenských struktur, jež aparáty svými operacemi realizují a potažmo i petrifikují. Je to akt strhnutí posvátného závoje ze světských nástrojů moci. Jestliže nám však pak už nic není svaté, pak i tělo můžeme konečně osvobodit jako místo politické intervence svrchovaných subjektů, jež povstávají ze syntetické aktivity kolektivů lidí a ne-lidí.

Proč bychom totiž tělo nemohli chápat jenom jako další z potenciálně nekonečné řady aparátů? Ano, v jistém smyslu je primárním místem realizace subjektu, ale i tato skutečnost je spíše historickou okolností než věčnou pravdou. Protože však tělo známe jako ten nejintimnější ze všech aparátů, možná bychom měli začít od něho. Soukolí kapitalistických aparátů se snadno může zaseknout, narazí-li na kolektiv těl, jež do jeho útrob přestávají zapadat a vzdorují mu svou materialitou, svou obscénní estetikou, svým násilným sabotérstvím anorganického mechanizmu extrakce kapitálu ze žil planetární pospolitosti věcí, mezi které patří zcela náhodou i lidé. Boj proti zvěcnění/objektivizaci totiž nemusí nutně znamenat stávat se subjektem v klasickém smyslu – může stejně snadno jít o to stávat se traumaticky aktivní věcí.

Netřeba dodávat, že koordináty trajektorií této subversivní aktivity se nutně nacházejí v prostoru queer, feministických a post-koloniálních hnutí a teorií, protože právě ty nám dávají nástroje k poučenému vynalézání nových, post-kapitalistických těl a tužeb. Taková těla nemusí být lidská (ale ne-lidská a post-humánní), nemusí být singulární (ale kolektivní a nekonečná), a nemusí být stabilní (ale nomádská a fluidní). Pokud platí, že tělo je médiem politické imaginace, zažehnout představivost znamená zbourat nejen hradby, jež tělo obklopují, ale v první řadě přežít individuální transgresi vlastní korporeality.

Lukáš Likavčan


[1] Anglický termín apparatus se používá jako překlad Foucaultova pojmu dispositif. Foucault jím míní síť lingvistických a ne-lingvistických prostředků, jež mají strategickou mocenskou funkci a zároveň čerpají z jistého režimu vědecké znalosti. Protože Agamben se snaží o re-definici aparátů jako „čirých nástrojů řízení“, snažím se pojem dispositif a aparát od sebe odlišit i češtině, a proto nedodržuji zaběhnutý český foucaultovský úzus.



Fotografie z výstavy

×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Marie Lukáčová: Gizd a Zgarb (videoart)