Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Marie Filippovová : V nejistotě

Do 17.6.2018 bude v Galerii Hollar, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Marie Filippovové : V nejistotě.

Průvodní text Lucie Šiklové k výstavě:

Solitérní osobnost Marie Filippovové se pro mnohé objevila jakoby zčistajasna kolem poloviny 90. let. Absolventka (1963) Strnade­lova ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterým prošli například generačně o něco starší Olga Karlíková, Daisy Mrázková, Stanislav Kolíbal, Olga Čechová, Alena Kučerová či Rudolf Němec, opustila po absolutoriu z rodinných důvodů Prahu a odstěhovala se do Brna. Tato skutečnost, spolu s dlouholetým pedagogickým působením na umělecké střední škole, ji odsunula na léta mimo povědomí mnohých uměleckých teoretiků i praktiků. Na jejím uměleckém osudu se však potvrzuje čas jako arbitr. Dnes je považována za významnou a výraznou představitelku ztišené komorní i monumentální tvorby na papíře, často ojediněle svobodným způsobem přesahující druhý rozměr do prostoru. V životním období, kdy mnozí skládají účty, její hvězda stoupá, je zastoupena ve většině našich významných veřejných sbírkotvorných institucí, cestuje a vystavuje na pozvání zahraničních galerií.

Její začátky jsou propojeny s literaturou. Slovo a význam jsou jejímu intelektu přirozeně blízké a byly v její tvorbě důležité. V tomto ohledu hrála roli i silná osobnost jejího muže, českobratrského faráře Bedřicha B. Bašuse (1922–2004), stíhaného za předchozího režimu. Marie Filippovová se v Brně věnovala grafice, ilustraci, menším formátům. Především ale učila. Poté, co ukončila pedago­gickou dráhu, a začala se naplno věnovat volné tvorbě, jakoby se probudil, občerstvil pramen. Nevybuchl gejzír, ale tvůrčí proud stále nabývá na síle, tichá jistota (navzdory dnešnímu názvu výstavy) na potvrzení. Marie Filippovová se vyvolnila z úzkého propojení s literaturou a nachází osobitý a na výtvarných trendech zcela nezávislý expresivní, přitom silně koncentrovaný výraz. Bezprostřed­nost výrazu je dosažena s rozmyslem, často si skicuje předlohy, bezpodmínečné úsilí je podobně jako u nejlepších renesančních mistrů cudně ukryto za navenek požadovaným zdáním samozřejmé lehkosti. Vedle dvojrozměrných kompozic středních i malých formátů v posledních letech rozvíjí do prostoru několikametrové lavírované tušové kresby jako monumentální vlny, vztyčuje je jako sloupy, nechává dopadat jako vodopád. Upozorňuje na ohromné maličkosti, vyzývá ke vstupu.

Zásadními pro její kompozice jsou bod nebo skvrna, autorkou prožívané v jejich existencialitě. Bod, jedinec, jsoucno. I za zdánlivě čistě abstraktními živelnými strukturami či uspořádanými rastry je v jejím záměru stále sdělení, člověk, příběh, s jeho konečností i přesahem. V Otevřeném projektu, jenž Marie Filippovová připravila okolo přelomu milénia pro Mezinárodní trienále Majdanek, propichované body znamenaly prázdné místo po člověku. Co člověk, to vpich, dva miliony vpichů, jedna třetina obětí holocaustu, neznámých individualit. Někde mezi nimi možná i židovské děti, s nimiž si jako dítě hrála v Chocni, kde tehdy její rodina bydlela, a jež jí tehdy náhle zmizely v nepředstavitelnu. Holocaust je dnes zpochybnitelný jen cynikovi v tom nejhorším slova smyslu. Mariino výroční V nejistotě – At sea – je však také vyznáním sounáležitosti v oblasti, kde názorová shoda zdaleka není jednoznačná. Nespočet obětí holocaustu tentokrát vystřídala jedna malá černá tečka v moři. Marie Filippovová sdílí houpavý pocit u žaludku se špendlíkovou hlavičkou uprostřed vln, zahalenou v černém šátku. Nemůže ji nezahlédnout a svůj vnitřní postoj k ní nezrazuje, ale navenek zaujímá a vyjadřuje. Má soucit. Vyznává jej skvrnce, jednomu černému puntíku, vycházejíc z hluboce osobního prožitku nejistoty. At sea. V nejistotě. Jako dcera ruského emigranta z dvacátých let minulého století, hledajícího a (na čas) naleznuvšího v tehdejší nové Československé republice bezpečí před sovětským režimem, má pocit nejistoty nikoli vypěstovaný na prvotně vědomé úrovni, ale hluboko v sobě. Vychází z vlastní právě prožívané nejistoty a své velkoplošné vyznání tak vybavuje energií intimního gesta. Marie sama, byť nikoli v roli explicitního uprchlíka, ale na prahu svých osmdesáti let ocitá se na břehu nekonečného oceánu a pociťuje závrať z přibližující se nekonečnosti před sebou. Jako by ona sama houpala se mezi vlnami. Velké a malé dějiny se potkávají. Nejistota stává se nevyhnutelnou jistotou. Nejistota může dovést člověka k zatvrzení, přiznaná a tak na hlavu postavená paradoxně dává svobodu a možnost otevřít se. Druhému i věcem příštím.

Lucie Šiklová

 



Fotografie z výstavy