Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Luděk Jirousek: Přírodovědcovy vizuální symfonie & jiné obrazy

končí 22. dubna / Nová síň / Malba

Do 22.4.2018 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Luďka Jirouska: Přírodovědcovy vizuální symfonie & jiné obrazy.

Text Zuzany Vanišové-Jirouskové k výstavě:

Motto: Hudba se neomezuje jen na svět zvuku. Existuje i hudba vizuálního světa.

Tu zcela originálně na plátnech neobvyklých formátů komponoval přírodovědec zabývající se výzkumem činnosti štítné žlázy,
RNDr. Luděk Jirousek (1925 ve Zlíně—1999 v Tewksbury, Massachusetts, USA).

Luděk kreslil zručně od tří let a toužil stát se malířem, avšak pro jeho otce byla tato profese nepřijatelná. Malířskému nadání se Luděk mohl plně věnovat až v důchodu, nicméně v průběhu let kreslil i maloval, kdykoli mu to jeho náročné povolání dovolilo. Své obrazy podpisoval pouze křestním jménem.

V pětapadesáti letech přežil těžké krvácivé onemocnění způsobené virem ebola.
Ještě za pobytu v nemocnici se mu poslech klasické hudby – pro něj odjakživa jediné poslouchatelné – stal přímo posedlostí. Při poslechu skladby Aarona Coplanda Apalačské jaro, tehdy pro něj díla neznámého, Luďka napadlo, že prostor mezi barvou
a zvukem, tedy mezi malbou a hudbou, musí být přemostěn nějakými abstraktními motivy, protože to je kategorie oběma oblastem společná
.“
Druhou jeho obsesí v průběhu dlouhé rekonvalescence a následně po ní bylo téměř neustálé čmárání rozmanitých tvarů a ornamentů, jež ve výsledné podobě nazýval „čmároxy“, poněvadž tyto – samovolně a až bezmyšlenkovitě vytvářené – abstraktní kresbičky všelijak rozvíjel na kopírce značky Xerox. A pokud zrovna u sebe či před sebou neměl papír a tužku, čmáral si, třeba i v chůzi, ukazováčkem do vzduchu, skoro jako by dirigoval nějaké hudební těleso, přičemž paži mohl mít volně svěšenou.

Z úvah malířových, tedy úvod do problematiky
Skladby obrazné hudby nebo výskyt hudebních témat v obrazech se v dějinách umění vyskytují poměrně často.
 Povšimněme si Musorgského skladby „Obrázky z výstavy“, Mondrianova „Boogie-woogie“, všech těch barokních andílků s trumpetami nebo kubistických zátiší s kytarou. Existují též hudební obrazy moře (Debussy), řeky (Smetanova „Vltava“), bouře (Beethovenova „Pastorální symfonie“) nebo zpodobnění ročních období, počasí, ptáků či kolovratu a podobně (Vivaldi, Haydn, Dvořák, Wagner). Také jsou dobře známy početné obrazy hudebních nástrojů a hudebníků či celých kapel, ať už na plátně nebo v sochařském provedení. Už Rabelais napočítal více než tisíc příkladů, ale žádný z nich není vizuální hudbou! Vizuální hudba jako hudba sama musí být abstraktní a nefigurativní, určitým způsobem umělecky pojatá, ornamentální, ale ne symetrická, složená z jakýchsi vizuálních „notových“ prvků.Nepředstavuje určitou věc, ale dovoluje představivosti, aby se rozlétla. Zřejmě proto pokusy
o vytvoření vizuální hudby mohly začít až po vzniku abstraktního malířství
. Pokud by se bylo něco takového objevilo dříve, s největší pravděpodobností by to nebylo pochopeno a přijato.

Mnoho moderních malířů se o to pokoušelo. Problémy byly impozantní. Je třeba uvést Kupkovu „Barevnou fugu“ a zmínit se
o orfistech a futuristech. Skladatel Schoenberg se snažil malovat a malíř Kokoschka komponovat. Je možno jmenovat bezpočet dalších od Kandinského po Motherwella. Největší problém tkví v tom, že hudba plyne v čase, ale malba nebo ornament jsou statické.Futuristé a kinetisté si tohoto problému byli nejvíce vědomi, avšak úsilí slavných italských futuristů, jako byli Boccione, Carra, Bella, Gino Severini a další, jak uvést pohyb na plátno, nepřineslo uspokojivé výsledky. Obdobně tomu je s dynamickými malbami Vasarelyho nebo rytmickými kompozicemi Mondrianovými. Duchampův slavný obraz „Nahá žena kráčející se schodů“ byl rozezlenými kritiky přirovnán k výbuchu v továrně na výrobu šindelů.
Vynález filmu vyřešil vztah mezi obrazem a hudbou, ale filmaři se spíše věnují sdělování příběhu. Propojují obraz s příběhem, nikoli s hudbou a nevěnují se vztahu obrazu a hudby. Nevyužívají skutečnost, že plynutí času, pro hudbu tak nezbytné, je obsaženo
v samé podstatě filmu. Zřejmě až na jedinou výjimku, jíž je Disneyův film „Fantasie“ natočený na Bachovu skladbu „Tokáta a fuga d-moll“, nevkročil film do říše abstraktního umění, a tudíž přišel o možnost vstoupit do země vizuální hudby.

Vizuální symfonie
Ve svých kompozicích se Luděk snažil uplatňovat dva základní principy, které nalezl v prostoru vizuální hudby. „Prvním je užití abstraktního grafického motivu podobně jako provedení několika taktů krátkého hudebního tématuNásledně takovéto téma rozvíjím variacemi v barvě a tvaru; obrácením, opakováním a malými obměnami, a vytvářím jeden ´hlas´“. (…) Druhý princip vizuální hudby se týká zdánlivě nemožného úkolu.“ Nemožným úkolem bylo zachycení plynutí času v obraze tak, jako je tomu v hudebním díle. „Nemožného, protože rozměr času je ztracen, jakmile jsou čmároxy namalovány na plátno v jakkoli pohledné kompozici nebo koláži. Ačkoliv obraz viditelně existuje v čase, čmároxy na plátně mohou být vnímány v čase, jen pokud jsou uspořádány jako lineární sekvence vizuálních vjemů. …
Toto všechno přivedlo Luďka ke zhotovení speciálního formátu: úzkého aznačně dlouhého, které pojmenoval „´nudle´, aby oko bylo přinuceno k pohybu dopředu (nebo nazpět), v zásadě podél určité linie“a tu tvoří dlouhá horizontální osa určeného formátu. „Vynucený lineární pohyb oka dovoluje divákovi vnímat jednotlivé čmároxy jako sekvenci, čímž se vytvoří vjem plynutí času na plátně.“

                                                                                            Proč se výstava koná v Galerii Nová síň
Hned za zdí této galerie založené již v roce 1934 byla v roce 1957 přidělena část areálu zrušeného kláštera řádu sester voršilek Výzkumnému ústavu endokrinologickému vzniklému z původní Sociálně-zdravotnické poradny pro choroby žláz s vnitřní sekrecí, kde se profesní biochemik Jirousek kontinuálně od svého absolutoria věnoval výzkumu rozmanitých látek, které mají významný vliv – pozitivní i negativní – na činnost štítné žlázy.
Uspořádání výstavy právě zde má svou symboliku, již násobí to, že sem, do Nové síně, na přelomu 50. a 60. let minulého století na pozoruhodné výstavy vodíval svoji malou dceru Zuzanu, nyní pořadatelku a kurátorku této výstavy.

                                                                                                                                                                                               Zuzana Vanišová-Jirousková



Fotografie z výstavy