Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Lucia Sceranková: Table Museum

Do 30.6.2018 bude v Galerii Zahorian & Van Espen, Šmeralova 3, Praha 7, 2.patro, přístupná zajímavá výstava Lucie Scerankové: Table Museum.

Úvodní text kurátorky Terezy Jindrové:

V ústřední písni kultovního filmu Mad Max z roku 1985 proklamuje Tina Turner: We don’t need another hero! Tato slavná píseň propůjčila název i letošnímu ročníku Berlínského bienále, které se chce ideově vymezit vůči současným podobám triumfalismu a heroismu, jež se ve společnosti projevují jak na úrovni politiky nebo ekonomiky, tak v životním přístupu jednotlivců, respektive v celospolečenském tlaku na individuum. Představa hrdiny jakožto výjimečného jedince, z nějž se stává idol určený k následování, sahá hluboko do historie lidstva a představuje antropocentrický a současně patriarchální model, který se spolupodílí na formování subjektivity jednotlivce. Vyjadřuje výlučný ideál, za nímž „je žádoucí“ směřovat; současně může sloužit také jako nástroj disciplinace nebo i udržování status quo díky prvku frustrace z vlastní nedostatečnosti.

K této problematice se vlastním způsobem vyjadřuje i Lucia Sceranková, jejíž současná výstava v galerii Zahorian & Van Espen navazuje na realizace z poslední doby – cyklus fotografií a instalací For Every High There is a Low (2017) a rezidenční projekt A Room of One’s Own pro INI Project (2018). Motiv triumfální brány či obelisku Lucia staví na hlavu změnou měřítka i použitým materiálem. Titův vítězný oblouk z Říma se stal svou vlastní vlající, zploštělou ozvěnou; les miniaturizovaných obelisků (jakoby) z písku, nás proměňuje v obří Gullivery v zemi liliputů. Obě instalace vyjadřují iluzivnost a pomíjivost slávy, kterou mají monumenty natrvalo konzervovat. V kontrastu s vážností monumentů využívá Lucia Sceranková aspekt určité infantility (zmenšenina, kulisa, stavba z písku, hračka), který nás z bezčasí věčných ideálů vrací zpět k uvědomění si sebe sama jakožto subjektů postupně se formujících v čase a spoluutvářených společenským imperativem úspěchu a potřeby vyniknout.
Motiv hračky je pak explicitně přítomen v sérii fotografií Table Museum, pro níž Lucia Sceranková využila sériově vyráběných figurek od japonské firmy Max Factory. Z prozatím nepočetné edice tzv. Stolního muzea si Lucia Sceranková vybrala tři ikonické postavy: Michelangelova Davida, Myslitele od Augusta Rodina a Vitruviánského muže podle kresby Leonarda da Vinci. Daný výběr můžeme interpretovat jako reprezentaci typologie (mužského) hrdiny: David jako ideál tělesné síly a krásy, Myslitel jako alegorie filosofie a oduševnělosti a Vitruviánský muž jako symbol racionality a humanismu. Flexibilita hracích panáčků (k nimž jako součást balení obdržíte i náhradní končetiny včetně hlavy) ovšem umožňuje se na tyto slavné figury podívat z nových úhlů a doslova si s nimi pohrát. Lucia Sceranková tak drobnými posuny zcizuje i jejich majestát. Médium fotografie jí přitom umožňuje manipulovat nebo abstrahovat dojem skutečného měřítka zachycených předmětů a docilovat tak jisté „podezřelosti“ fotografie, což je pro umělkyni dlouhodobě charakteristické.

Přístup Lucii Scerankové nepostrádá humor a ironii i specifický půvab. Křehkost a intimita vystavených prací fungují ale jako sebevědomá strategie subverze, kterou bychom téměř mohli vnímat jako svého druhu parodii nebo karikaturu. Triumf i hrdina jsou zde zpochybněni, zlehčeni, snad dokonce zesměšněni. Tradiční symboly vítězství, síly, moci a svrchovanosti – ať již jde o architektonické monumenty nebo slavná umělecká díla – vybírá umělkyně tak, že jsou v našem kulturním kontextu dobře srozumitelné. Obelisk či oblouk tak můžeme vztáhnout k dnešním projevům triumfalismu v politice Západu i Východu, trojici hrdinů zase k obecnému úsilí o sebezdokonalení a úspěch.
Ani skutečnost, že si autorka vybrala výhradně mužské hrdiny ovšem nemůžeme ponechat bez povšimnutí. V závěru diskuse na téma hrdinství, kterou Česká televize vysílala u příležitosti Dne vítězství 8. května, se odvážná studentka ptala účinkujících, proč v pořadu na toto téma nebyly zastoupeny skoro žádné ženy-hrdinky. V případě Lucii Scerankové by ale doplnění „Pantheonu“ hrdinů o ženské protagonistky asi nebylo produktivní. Naopak: absenci hrdinek můžeme interpretovat jako vyjádření kritiky vůči konceptu hrdinství jako takovému. Výlučnost, kterou představa hrdinství generuje (podobně jako genialita v umění), lze nahlížet prizmatem dominance či práva silnějšího. Feministické nebo ne-antropocentrické způsoby myšlení nás ale vedou k jinému uvažování – překonání nebo přehodnocení významu hrdinství do podoby jakéhosi „každodenního hrdinství“ (vypůjčíme-li si termín Philipa Zimbarda), projevujícího se solidaritou, spoluprací, péčí nebo udržitelným a ekologickým způsobem života. Vrátím-li se zpět ke zmiňované písni Tiny Turner, mám pocit, že výstavu Lucii Scerankové můžeme číst jako vyjádření toho, že onen tradiční typ hrdiny v dnešním světě asi nejenže nepotřebujeme, ale měli bychom promýšlet jeho překonání.



Fotografie z výstavy