Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Josef Bolf: ALL CATS ARE GREY

1. 3.-15. 4. / Galerie Vyšehrad / Malba

Do 15.4.2018 bude v Galerii Vyšehrad, nad Libušinou lázní, Praha 2 – Vyšehrad (na ostrohu nad Vltavou kousek od Kostela sv. Petra a Pavla), přístupná velmi zajímavá a hustá výstava obrazů Josefa Bolfa: ALL CATS ARE GREY.

Josef Bolf (nar. 7. 10. 1971 v Praze.) – V letech 1990-1998 vystudoval Akademii výtvarných umění
v Praze (prof. Jiří Načeradský, prof. Vladimír Kokolia, doc. Vladimír Skrepl). V roce 1995 studijně pobýval v Konsthögskolan, Stockholm. V roce 1996 studijně pobýval na Akademii der Bildenden Künste ve Stuttgartu. V roce 2006 se zúčastnil rezidenčního pobytu Europäisches Künstlerhaus Oberbayern residency program ve Freisingu. V roce 2005 se stal finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Zúčastnil se programu ISCP – International Studio and Curatorial Program, scholarship v New Yorku (2007). V roce 2009 vyšla první větší samostatná autorova monografie s textem Tomáše Pospiszyla (Ed. Divus, Praha). Obdržel cenu Osobnost roku 2010. Člen skupiny BJ (Bezhlavý jezdec, aktivní v letech 1998-2002) s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem. Od roku 1998 pravidelně vystavuje.

Text kurátora výstavy Petra Vaňouse.

ALL CATS ARE GREY (ACAG)
Dílo Josefa Bolfa lze označit za jednu z nejčistších generačních výpovědí umělců narozených v 70. letech 20. století. Pro autora byla vždy podstatná schopnost nalézt v kresbě a malbě srozumitelnou artikulaci ke zpřítomnění atmosféry dětství a dospívání v čase československé normalizace. Bolfova poetika je neodmyslitelně spjatá s typickým prostředím panelového sídliště a s problematizací dobových životních standardů na pozadí totalitního systému. Pražské Jižní město je tu reprezentované domy na způsob krabiček či králíkáren s tisíci okny, desítkami zaparkovaných aut, vyasfaltovaných ploch (silnice, chodníky, parkoviště), ale také prefabrikovanými prostory metra, dětských a sportovních hřišť, podchodů, bytových a školních interiérů, laviček atd. To vše zalidňují podivně zmutované bytosti, něco mezi dětmi, zvířaty a hračkami, doprovázené svými „patrony“. Proti šedivým dnům jsou tu postaveny sálající noci, proti banalitě a všednosti, dětská fantazie, která dokáže být jak naivně snící tak nečekaně krutá. Veřejný prostor je pohledem autora mýtotvorným místem, v němž jsou již od dětství uloženy asociační řetězce, na které se v čase nabalují další a další vrstvy paměti vztahující se k tomu, co se skutečně stalo i k tomu, co bylo dosněno a fantazií překrouceno.
Výstava v Galerii Vyšehrad zpřístupňuje veřejnosti poprvé komorní výběr Bolfových prací, které se ocitly v soukromých sbírkách dříve, nežli je veřejnost mohla spatřit. Vytváří tak mapu „bílých míst“ autorovy tvorby. Jsou tu zastoupeny obrazy z různých tvůrčích etap charakteristické různými stylizačními postupy. S odstupem – autorským i kurátorským – lze konstatovat, že výstava asi nejvíce reprezentuje určitý bilanční pohled na Bolfovy vlastní „dějiny tvůrčí práce“. Objevují se tu remaky a aktualizace jeho proslulých motivů. Tentýž scénář, ale různě aranžovaný. Pokaždé jiné výrazové ozvláštnění. Někde větší důraz na kresbu, na deformaci tvaru, barevnou stylizaci, jinde práce spíše iluzivní s patrnou vazbou na fotografické východisko apod. Ve výběru děl je patrný markantní posun od dřívějších celistvých scén totalizujících konkrétní pocit směrem k tříštění dějů a formálním prostupům na způsob časových koláží. Poslední obrazy představují žánr „rekapitulační situace“. Mají vzpomínkový introspektivní charakter. Zpřítomňují z jisté distance „dějiny vlastních dějin“ a odhalují fraktální dimenzi paměti spojenou s Bolfovou malířskou historií. Jako kdybychom listovali v autorově archivu, ale nikoliv lineárním chronologickým způsobem, ale na způsob okamžitého vhledu, který propojuje blízké i vzdálené konce jednoho celku a v jednom jediném pohledu je sjednocuje. Nebo se nabízí metafora větru, který rozráží okno a v jednom jediném okamžiku promíchá celý archiv v jednu jedinou nadčasovou konstelaci. Vítr, coby náhodný činitel a hybatel, uspořádá chronologické věci jinak, novým způsobem. Je v tom cosi osvobozujícího, co předchází úklidu stolu či novému zformátování počítače. Jako by se Josef Bolf svými návraty nově a jinak emancipoval od zaběhlých dovedností a naučených postupů. Jako by hledal a nacházel nové způsoby toho, jak se obrazem bezprostředně dotknout své nové životní situace. Autor se vymaňuje z minulosti, aby promluvil – jinak – o současném.
Josefu Bolfovi šlo vždy o to vyjádřit osobní přítomnost v konkrétním čase. Kdybychom chtěli jeho poselství zobecnit, znělo by asi takto: Násilně normalizovaný život vždy provokuje fantazii k revoltě. A tato obrazotvornost do sebe integruje vše podstatné, z čeho pak buduje svůj odbojný stavební materiál. Knihy, filmy, TV, hudbu a to včetně jedné ze skladeb rockové skupiny The Cure, která propůjčila název aktuální vyšehradské výstavě (ACAG). Proto také každý totalitní režim tyto obnovitelné zdroje imaginace omezuje, oslabuje či dokonce zakazuje.
Proč jsou všechny kočky šedé? Protože všechno, co je poprvé, je neopakovatelné. To neznamená, že se potom věci a děje neopakují, je to ale pohyb spíše mechanický, s ponorem do většího či menšího stereotypu. Je třeba se rozhodnout, zda toto opakování má smysl nevědomě uskutečňovat donekonečna, nebo ho včas zarazit a zamyslet se nad jeho bytostným smyslem a možnostmi kritických modifikací a emancipací. Proč se věci a děje opakují? Co to pro mě znamená? Co mi opakované situaci, v nichž se ocitám, přinášejí a co naopak zcizují? Všechny emoce se nakonec slijí v jednu podstatnou, nejpodstatnější, v životní pocit. Na každém z nás osobně záleží, jaký tento pocit je a jaký bude.
Petr Vaňous

Galerie Vyšehrad děkuje všem soukromým sběratelům za zapůjčení děl na výstavu.



Fotografie z výstavy