Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Jiří Černický: Divoký sny

26. 1.-10. 4. / Galerie Rudolfinum / Instalace

Do 10.4.2016 bude v Galerii Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a rozsáhlá výstava Jiřího Černického: Divoký sny.

Galerie Rudolfinum představuje unikátní mul]mediální projekt Jiřího Černického, který na základě padesáti kreseb z posledních pětadvaceti let vytvořil sérii modelů, soch, zvukových a video-instalací, z nichž více než polovina vznikla exkluzivně pro prostory Galerie Rudolfinum. Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1998 nechává ve svých dílech zaznít pro něj charakteristické environmentální, sociální a para-vědecké náměty, ovšem v tomto případě tematizované v setkávání vysokého a nízkého, očekávaného a překvapivého. Výstava bude expandovat i do venkovních prostor, kde návštěvníka přivítá socha Stalina revitalizovaná jako pec na chleba. Ve vybraných termínech bude probíhat též pečení a ochutnávka výrobků. Výstava Divoký sny se věnuje vynálezectví nových útvarů. Tyto útvary mohou být objekty, instalace, situace. Jiří Černický pracuje s klasickými médii, ale využívá také formy současného či konceptuálního umění, s jehož pomocí si osvojuje přístupy z dalších oborů jako je věda, lékařství, politika nebo sociální služby. Černický se svým vynálezectvím nesnaží dojít k racionálně vysvětlitelným a společnost žádaným výsledkům, ale chce pouze pomocí postupů zapůjčených v jiných oborech poukázat na problémy okolo nás a navrhnout jiný způsob jejich vidění. Umělec ke své intermediální tvorbě říká: „ já vlastně dávám důraz na ideje. Vždycky jsou to nějaký imateriální ideje. Snažím se vycházet ze zaběhaných věcí, který jsou usazený, a já se je pokouším nějak rozvířit, aby z toho vznikla nová forma. Posunout tu ideu dál a z ní pak teprve vzniká volba pro konkrétní médium. A jaký je to médium, je strašně důležitý, ovšem není to prvořadý. Když chci pouštět hrůzu ve městě, tak použiju jinou estetiku, než když chci někoho pobavit.” Představitel rozptýlené generace je solitérní a výraznou osobnost, jež intenzivně formovala českou uměleckou scénu od počátku 90. let. Jeho tvorba se vyznačuje typickou postmoderní rétorikou strategických proměn stylu a nahrazením „rukopisu” ad hoc (vy)nalezeným jazykem. Jednou z nedílných součástí Černického výrazových prostředků jsou i performance. Jeho první akce mají karnevalový, iniciační a fantazijní charakter, otevírají brány do „nových a jiných a sdílených světů”, jsou výrazně divadelní a podpořeny množstvím rekvizit. Významným momentem Černického uměleckého procesu je mimo jiné sbírání a shromažďování materiálu, který nachází na různých místech od sběrných dvorů až po místa, kde tráví dovolenou, či jednoduše na ulici. S precizností sobě vlastní je Černický následně přetavuje a přeskupuje do neobyčejných útvarů, jež matou svou technickou propracovaností, ale které bychom si jako součást běžného života neuměli představit. Jako příklad takových děl mohou být modely Kioskhouse (2015) nebo Slumhouse (2015), jež jsou zároveň představením dobráckých a tak trochu naivních vizí, jak svět kolem nás vylepšit, zracionalizovat anebo vytrhnout ze zaběhaných kolejí. Skrze představy projektující se ve vystavených instalacích může Jiří Černický působit také jako šílený vědec, který ale svou touhou po vědění a urputnou snahou o zlepšení světa inteligentně upozorňuje na alarmující otázky dneška, na důležité globální problémy. S jistou dávkou nadsázky tak umělec předkládá komentář k dnešní společnosti například v díle Afrodita (2016), sošce bohyně vytvořené z nepravé drogy, která byla dealery vydávána za pravou a zabavena při policejní razii. V Památníku obětem církevních represí (2016) zase pohlíží na církve jako instituce a jejich aktivity konané ve jménu dobrých idejí. Náboženskou tematiku zpracovává také v projektu Svatý kopeček (2015). Marek Pokorný v textu do katalogu dodává: „Černického anti-utopické, anti-ironické a zároveň tedy antiromantické myšlení je myšlením post-katastrofickým. Vychází z kolapsů různých systémů značení, vyvozování a tvrzení či afirmuje rozpad různých uměleckých jazyků a forem, odkazuje na jejich původní plnost – a vysmívá se jí.”

JIŘÍ ČERNICKÝ (*Ústí nad Labem, 1966) se sebevědomě pohybuje na výtvarné scéně od počátku devadesátých let. Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1998 aktuálně vede ateliér malby na VŠUP, na svých projektech spolupracuje s mnoha odborníky různých profesí. Černického raná devadesátá léta byla ve znamení performancí. Ikonickým dílem se stala například První sériově vyráběná schizofrenie (1998), jež je sochařskou transformací slavného Výkřiku norského malíře Edvarda Muncha. Jako jeden z charakteristických námětů v jeho díle figuruje problematika polistopadového vývoje, zájem o veřejný prostor, reklamu a design, hledání identity, rozhraní reality a fikce, mýtus a mystifikace nebo sledování přesahů v rámci médií, žánrů a směrů. V průběhu února bude k výstavě vydán KATALOG (v češtině a angličtině) s texty Davida Koreckého, kurátora výstavy, Edith Jeřábkové, Tomáše Pospiszyla, Michala Kolečka, Marka Pokorného, Jiřího Ptáčka a reprodukcemi vystavených děl, včetně pohledů do instalace. 25. února proběhne v Galerii Rudolfinum křest katalogu spolu s performancí umělce. K výstavě je připravena série DOPROVODNÝCH PROGRAMŮ: každý lichý týden ve čtvrtek se budou konat komentované prohlídky, každý sudý týden ve čtvrtek budou probíhat podvečerní prezentace ve studovně. Taktéž je připraven bohatý program pro školy a každé nedělní odpoledne je možné využít výtvarné dílny pro děti, zatímco si dospělí budou prohlížet výstavu. Ve vybraných termínech bude Jiří Černický vystupovat ve svých autorských performancích. Více informací naleznete na webových stránkách www.galerierudolfinum.cz nebo na Facebooku galerie: https://www.facebook.com/galerie.rudolfinum/



Fotografie z výstavy