Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž jednovečerní výstavy centra audiovizuálních studií FAMU: Dead Body of Water

1.2.2018 se ve výstavních prostorách projektu Hybernská 4, Praha 1, konala jednovečerní výstava centra audiovizuálních studií FAMU: Dead Body of Water.

Vystavovali: Veronika Dostálová, František Fekete, Nina Grúňová, Anežka Horová, Alexandra C. Machová, Franz Milec, Veronika Přistoupilová, Andrej Sýkora. Kurátor: Martin Blažíček.

Když před devíti lety vstoupila do kin americká sci-fi Avatar, nebylo ještě jasné, jak výmluvnou alegorií života na síti se stane příběh zmrzačeného vojáka, co se příležitostně proměňuje v bionického robota. Jeho původní, nedostatečné tělo, se ve filmu pomocí imerzivního rozhraní spojuje s technicko-organickým avatarem. Ten je instancí původního já, pohybuje se ve světě s jinými pravidly, morálními hodnotami, rituály, logikou prostoru i mobility. Jeho majitel zažívá bytí sám sebou a zároveň být někým jiným. Opakovaně překonává své fyzické omezení, aniž by však své skutečné tělo popřel, a to je nakonec i předmětem záchrany, jakožto potvrzení hierarchie všech přítomných. Filmový Avatar vítězí právě proto, že se naučil pohybovat ve virtuálním a fyzickém prostředí tak, jako by byly stejně podstatné a nakonec tuto schopnost stvrzuje setkáním obou těl. Díky tomu překonává všechny primitivnější technické protézy, jako jsou zbraně, nebo mechaničtí roboti.

Zkušenost „bytí avatarem“, prožívání svého digitální těla na síti byly v poslední dekádě mnohokrát ohledány, jednou možná budou popsány jako moment, ve kterém lidská mysl definitivně opustila fyzické tělo ve prospěch sociálního prostředí sítě, ultimativní „extension of man“. K nehmotnému digitálnímu tělu se nejen upírají ambiciózní vize rozšíření smyslů, představy nových typů interakcí mezi lidmi, věcmi a umělou inteligencí, stává se také novým typem bojiště: kdo bude tím, kdo ovládne všechna sensorická data, kdo bude kontrolovat virtuální sledovací systémy, kdo bude s pomocí sezamových kreditů kontrolovat digitální polis. Pokud něco z lidství skutečně prodělalo významný rozvoj, není to jeho fyzická schránka. Zatímco k digitálnímu tělu směřuje veškerá pozornost, fyzické tělo zůstává zdánlivě zapomenuto ve hmotném světě. Je předmětem zájmu především tehdy, pokud produkuje data. Od GSM geolokace, přes data sportovních senzorů po údaje zdravotní dokumentace. Je tedy ještě něco, čím může konkurovat svému digitálnímu dvojníkovi, nebo je jen materiální podmínkou jeho existence? Je tělo pouze mrtvou nádobou, kterou z 50% tvoří voda? Nové „post-tělo“ není završením evoluční hypotézy transhumanismu. Ten jeho existenci myšlenkově vyřešil uploadováním vědomí do počítačových cloudů, nebo dalších umělých a obnovitelných těl. Ačkoliv futuristické vize skrývají nejeden předpoklad transformace tělesných orgánů, žádné symbiotické vazby mezi čipy a organizmy ve skutečnosti nenastaly. Tělo zůstává stále tělem, i když se radikálně proměňují podmínky jeho existence, navíc průběžně narušovány otázkou, která se s neutuchající pravidelností objevuje každých několik let: nežijeme nakonec v počítačové simulaci? Nejnávykovější drogou dnešního Sillicon Valley tak nejsou nootropické drogy, ani mikrodávky LSD, jako tweety současných transhumanistů z Future of Humanity Institute. Tento oxfordský thin-tank, v čele s Nickem Bostromem, je soustavným generátorem vizí budoucnosti s bedlivě naslouchajících publikem technologických CEOs. Pokud první generace otců internetu vtiskla do genetického kódu sítě filantropickou vizi o totálním propojení všech myšlenek světa, nynější generace zažívá své after-glow s myšlenkami strategických studií o existenci mimozemských civilizací, kolonizaci planet, sběru vesmírného odpadu a především s teorií singularity a spirituálního stroje. Zejména Kurzweilův spirituální stroj, který v budoucnu totálně propojí člověka a technologii, nespadá sice do oblasti krátkodobých vizí, úplně však postačuje, že jeho představa s dostatečnou silou rezonuje v myšlenkových kanálech informačních korporací. Genetický kód budoucí sítě tak s tělem úplně nepočítá.

Nové tělo je něčím, co musí pracně nalézat své místo v hybridním světě. Není tak docela pravdou, že neprochází zásadní aktualizací. Životní prostředí, v němž se pohybuje, je doslova přesyceno artificielními materiály proudícími vně i uvnitř těla. Přítomnost substancí, jakými jsou hormonální residua, konzervanty, detergenty, nebo mikrogranulové plasty jsou novým životním prostředím, přirozeným ekosystémem životního trvání tělesné existence. Podobně, jako život v předindustriálním světě probíhal na sedimentech zaniklých organismů a rostlin, život post-industriálního těla probíhá na smetišti věcí a transformovaných surovin. Lze předpokládat, že tyto vlivy pomalu promění biologické procesy uvnitř těla, funkce orgánů a mikroflóra se budou adaptovat na přítomnost polyvinylchloridu, hormonů a vzácných nerostů rozptýlených v prostředí, stane se post-industriálním lapis philosophorum.

Nové tělo musí najít ve světě své místo tak, že nepotlačí své vrozené potřeby a schopnosti a zároveň nepřekročí hranice romantizujícího návratu do před-digitální přirozenosti. Musí najít své vlastnosti, potřeby a funkce, které nebudou snadno senzoricky zachytitelné a převoditelné na datové toky. Musí najít způsob, jakým překonat odcizení, pocity amorfní hmoty, úzkosti a nespavosti, jimiž trpí jeho nositelé, důvod své existence mimo řetězec nutného konzumování potravin a chemikálií. Musí vykročit za hranice rituálního sebepoškozování, konzumovaní drog a senzorických deprivantů a stimulantů. Na své objevení čeká nová mystika, čarodějnictví, rituální praktiky a nová mytologie, která nebude usilovat o negaci současného světa, naučí se jej akceptovat a vnutí mu nová pravidla.

-mb-

http://cas.famu.cz/

http://www.hybernska.com/



Fotografie z výstavy