Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Jaroslav Kučera: Tiché dialogy

14. 3.-2. 4. / Leica Gallery / Fotografie

Do 2.4.2017 bude v Leica Gallery, Školská 28, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Jaroslav Kučera: Tiché dialogy.

Ukázky fotografií: ©Jaroslav Kučera

Všechny fotky z vernisáže: Petr.

Text kurátorky Daniely Mrázkové k výstavě:

Výstavní projekt Jaroslava Kučery (*1946) TICHÉ DIALOGY je pro tohoto významného českého dokumentaristu a fotografa lidských osudů a tváří zcela netypický a netradiční. Jaroslav Kučera vede svoje soukromé tiché dialogy se svým okolím ve směru surbanalismu a fotografované objekty seřazuje do dvojic, ve kterých vzniká další úroveň jejich vzájemných dialogů.

Svým nejnovějším projektem nazvaným TICHÉ DIALOGY Jaroslav Kučera mírně řečeno překvapuje. Přesněji – šokuje. Jako nejvýraznější osobnost současné české fotografie života se zájmem až vášnivým o sociální otázky nepřichází s dalším vzrušujícím tématem zaměřeným na svoje pověstné „lidi na okraji“, tedy na bytosti vybočující svými osudy z běžného průměru, ale na předmětný svět, životní prostředí prosté lidí.  A jsou to ty nejobyčejnější z obyčejných objektů, které ho zajímají. Ty nejbanálnější z banalit všedního dne.

Poklop kanálu v městské dlažbě, odraz domovního bloku na kapotě automobilu, stín komínu na panelové ploše, klikatící se potrubí, vlakové vagóny v zatáčce, reflexe mraků    na blyštivé stěně výškové budovy, kandelábr s hodinami na pustém obzoru, stánek s masovými výrobky  zakrytý plachtou, plynojem v průhledu větví stromů, geometrické objekty vévodící městské krajině… Vesměs civilizační motivy, často na předměstí, kam přece jen proniká cosi z přírody. „Začal jsem s tím jednoho dne cestou z tenisu, když jsem si všiml, jak tu nafukovací halu zvláštně osvětluje sluníčko. Byly tam nádherný fleky po roztátým sněhu… Vrhnul jsem se do toho a teď už dva roky jezdím po Praze jako pošuk a fotím takový banality… Občas se na místa vracím, abych našel správnou chvíli, kdy je tam zajímavé světlo“,  vypráví v jednom rozhovoru.

Kučerovi se prostě stalo to, co Ralphu Gibsonovi v sedmdesátých letech nebo Charlesu Harbuttovi ještě o něco dříve, abych jmenovala alespoň dva ze známých  reprezentantů snah užívajících fotografii jako vizuální literaturu. Zvlášť Gibson, jehož posedlost fotografií zabývající se sociálními problémy dovedla až k roli oddaného asistenta slavné dokumentaristky Dorothey Langeové, náhle pocítil až živočišnou  potřebu začít svět kolem sebe hlouběji zkoumat a svou dosavadní tvorbu obrátil  o celých  třistašedesát stupňů ve směru svých později proslulých „fragmentů reality.“ A Harbutt? Ten učinil životní salto hned dvojité – v jeho první fázi se stal ze spisovatele fotožurnalistou, protože ho přestalo bavit „vymýšlet si“ a ve fotografii spatřoval „jediné médium, které vede přímý dialog se skutečností“, a v jeho druhé fázi opustil i fotožurnalismus, neboť cítil touhu vyjadřovat skutečnost prostřednictvím čistě osobních prožitků a tak se s ní vyrovnávat . Vydal kultovní knihu TRAVELOG, jíž se stal uznávaným vůdcem školy  moderní americké fotografie, která vede rozhovor lidského nitra s okolním světem. Samozřejmě světem technické a dnes už elektronické, kybernetické civilizace. Pro Evropana se zažitou surrealistickou tradicí vlastně nic tak zcela neznámého…

Nemyslím, že by v případě Jaroslava Kučery nový projekt znamenal osudový zvrat v jeho díle. Kučera má příliš hlubokou zvídavost a zájem o osudy ostatních – zvlášť těch  vybočujících  z řady, má příliš silný zájem o atmosféru života ve své zemi a je příliš komunikativní typ na to, aby se trvale uchýlil do vnitřního světa. Vždyť, vezmeme-li už jeho fotografie ze studentských sedmdesátých a těsně navazujících let shrnuté pod společný název „Setkání s člověkem“, cítíme, jak citlivě a přesně dokáže vyjádřit  dobovou atmosféru. Záběry z bufetů, bohémské prostředí studentské koleje, průniky do života tehdejší noční Prahy, domova důchodců i tzv. pasťáku, nápravného zařízení pro mladé delikventy, – Kučerovi se daří postihnout onu zvláštní mystérii života za totality založenou na paradoxech; onu podivnou směsici lyrismu, humoru, stísněnosti. Ano, i zvláštní životní šeď danou nejen „ošuntělým“ prostředím, ale i ustaranými lidskými tvářemi bez úsměvu.    A jeho série  Komunistické svátky? Hořce úsměvný humor vyvěrající z absurdity zachycené skutečnosti beze zbytku symbolizuje základní životní pocit lidí té doby. Fotografování v rumunské Moldávii, odkud pocházela Kučerova tehdejší žena, pak osudově poznamenalo  celou jeho další tvorbu, neboť právě tam poznal, co obnáší opravdová lidská pospolitost, přátelství, člověčenství se vším všudy.

Ovšem byla to československá Sametová revoluce, která jakoby Kučerovi vlila novou krev do žil. Je autorem obrazových symbolů historických okamžiků, které procházejí světovými médii, ale především je vůbec prvním, kdo si všímá rychlého nástupu  nových sociálních jevů – bezdomovců, veksláků, žebráků, feťáků, prostitutů a prostitutek, přistěhovalců, mafiánů, pouličních kejklířů a muzikantů ze sousedních zemí, obsluhy „nahoře bez“ v tradičních českých pivnicích …  Tak  vzniká nekonečná série nazvaná „I taková je Praha“, svědek divokých devadesátých a dalších let. A paralelně s ní i další objevná, dlouhodobá a sugestivně působící série  – Sudety. Je věnovaná území na  česko-rakousko-německém pomezí, plném historických svárů, které se po pádu „železné opony“ stalo rájem i útočištěm nejrůznějších živlů – novodobých zlatokopů stejně jako zkrachovanců, a také místem čilého příhraničního obchodu doslova se vším – s plyšáky i s „lidským masem.“ Kučera umí se všemi aktéry této i předchozí scény vstupovat do blízkého, až kamarádského kontaktu a jeho bystře viděné a esteticky vytříbené obrazové svědectví plné empatie k lidským osudům činí z obou těchto projektů závažný vklad do historie. Nejen fotografie.

Bylo jen otázkou času, kdy se Jaroslav Kučera alespoň na chvíli odpoutá od lidských objektů, aktérů a současně obětí někdy až zběsile rychlých sociálně-politických  proměn,  a svou kameru zaměří na předmětný svět, městskou, průmyslovou  krajinu, životní prostředí. Bez lidí, a přesto poznamenané lidmi. A tak se i stalo. Zastavil se ve svém běhu. Zklidnil se. Začal zkoumat svět kolem sebe. Objekty zcela obyčejné, zdánlivě stejné, a přece se měnící každým okamžikem; každým novým prožitkem světla, tvaru, nálady. A najednou to tady je: Zázrak. Kouzlo nalezené skutečnosti. Objekty hodné obdivu. To není, řečeno s klasikem Nové věcnosti Edwardem Westonem, „jenom kmen palmy … na kousku papíru… ale snímek palmy plus ještě něco, neumím přesně říci, co je to něco…“

To NĚCO –  kouzlo mocně vzrušující v novém projektu i Kučeru –  ale přece docela přesně definoval André Breton, zakladatel surrealismu,  když tvrdil, že

„nadrealita je obsažena v realitě samotné“ a ve svém slavném Surrealistickém manifestu z roku 1924  dokonce upřesňuje proč, když  říká, že nadrealismus je „čistě psychický automatismus“, tedy lidské prožitky a představivost automaticky vyvolávané  skutečností samotnou. V této souvislosti není od věci připomenout, že surrealističtí umělci, básníci, malíři,  byli silně přitahováni právě médiem fotografie, které je kromě filmu jako jediné s realitou nerozlučně spjaté. Vlastně bez ní ani neexistuje.  A tak, tvrdí-li Petr Král ve své, v mnohém objevné knize „Fotografie v surrealismu“ z r. 1994, že „ nejvyšší působivost fotografie spočívá zřejmě v tom, jak je schopna rozsvítit imaginací  samu nejkonkrétnější skutečnost,“ má nezpochybnitelnou pravdu. Vždyť už na první výstavě  české Skupiny surrealistů v pražském Mánesu  na jaře 1934  malíř Jindřich Štyrský kromě svých maleb, koláží  a kreseb vystavoval  i – fotografie. Snímky, které vybrané objekty zachycovaly s dokumentární věrností, a přesto měly  ve svém účinu paradoxní přeludnost. Objevil  jimi pro oblast fotografie to, po čem už dlouho předtím volali  čeští poetisté, totiž poetický objekt. Nestylizovaný, neupravovaný, ale nalezený v samotné skutečnosti. Jak posléze konstatoval teoretik české avantgardy Karel Teige: „Není náhoda, že Atget (Eugéne Atget, současníky vysmívaný pro banální otisky reality, dnes považovaný za průkopníka pocitové fotografie) byl objeven a doceněn teprve s příchodem surrealismu.“

Kučerovy TICHÉ DIALOGY nejsou ničím jiným než  „nalezenými poetickými objekty“.  A současně jsou  jasným důkazem podivuhodného jevu, totiž že záznam nepochybné skutečnosti stojí na pokraji fantastické neskutečnosti, že to nejmagičtější a nejneobyčejnější lze spatřit i v nejbanálnější realitě. Kučera si je dobře vědom emocionálních nábojů banálních objektů, jež umožňují vyvolávat vzpomínky, touhy, odhalovat skryté významy, uvádět do pohybu princip asociace představ. V jeho případě bych však nehovořila o surrealismu, ale o –  surbanalismu. Neboť na rozdíl od Štyrského a posléze – v české tradici –  i Viléma Reichmanna, Emily Medkové, Miroslava Háka nebo Jiřího Severa, se Kučera nezaměřuje na realitu samu o sobě zvláštní, ba bizarní, ale naopak banální. Ve smyslu slovníkového výkladu „všední, bezvýznamnou“.  A proto bych i slavnou  Teigeho větu ve vztahu ke Kučerovi parafrázovala: „Bývá-li surbanalismus charakterizován jako magický banalismus, je tím dost přesně vystižena povaha jednoho  z jeho hlavních aspektů.“

Magie – to je to správné slovo pro Kučerovy TICHÉ DIALOGY. To nejmagičtější v nich pak spatřuji v tom, že jejich výpověď o nás a naší době je stejně silná, ba mnohdy silnější, než když je v hledáčku fotografické kamery fyzicky sám člověk. Zvlášť, když fotograf spojuje snímky do dvojic. Jejich mistrné konfrontace – a velmi vzrušující na nich je možnost subjektivní substituční hry –  diváka vedou do sfér vzrušivě  tajemných rozhovorů. Skrytého hájemství světa lidí. Takže: Jaroslav Kučera se ani svým novým a překvapivým projektem neodchýlil od své životní fotografické orientace. Naopak. Pouze sám sobě i divákům nabízí jiný, magičtější pohled na náš svět. Nabízí dobrodružství prožitků nejobyčejnější každodenní reality.

Daniela Mrázková, kurátorka



Fotografie z výstavy