Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Jakub Čuška: Místo – Nemísto

6. 12.-23. 12. / Galerie Vyšehrad / Malba

Do 23.12.2018 bude v Galerii Vyšehrad, nad Libušinou lázní, Praha 2 – Vyšehrad (na ostrohu nad Vltavou kousek od Kostela sv. Petra a Pavla), přístupná velmi zajímavá výstava obrazů Jakuba Čušky: Místo – Nemísto.

Úvodní text kurátora výstavy Petra Vaňouse a autora k výstavě:

Jakub Čuška (nar. 1989 v Bruntálu) – V l. 2010-2014 studoval na PdF UP v Olomouci (obor Výtvarná tvorba pro ZUŠ), studia však nedokončil. Od roku 2013 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Malba IV, Škola prof. Martina Mainera). V současné době pokračuje ve studiu ve stejném ateliéru pod novým vedením (Škola Marka Meduny).  Na realizaci vyšehradského projektu se podílí AVU a Hlávkova nadace.

Místo – Nemísto

Poslední výstava sezóny každoročně představuje vybraného nadaného studenta vysoké umělecké školy. Název projektu Místo – Nemísto vyplynul z okruhu témat, kterým se Jakub Čuška, posluchač pražské AVU, kontinuálně věnuje. Je to konstrukce a zpřítomňování jakýchsi „psychických míst“, jejichž povaha na jedné straně reflektuje oblast různě odstupňované lidské zkušenosti, na straně druhé tuto zkušenost osvobozuje od totality věcnosti tím, že ji nechává ve stavu přiznané transformace (formální mezistav proměny), v otevřených (napovídajících) formách. Výrazné jsou tři motivické řady, kterými autor dosahuje specificky dusivé atmosféry svých obrazů: torza jednajících figur, prostory interiérů a exteriérů a podobizny věcných prvků, mezi něž patří výrazný soubor lustrů a svítidel. Celkovým vyzněním se autor blíží tematické ponurosti klužské malířské školy (rumunská Cluj).

„Fascinuje mě malba jako medium a vše co k ní náleží. Snažím se přibližovat po formální stránce malbě živé, lehké ve své podstatě jednoduché. K dosažení maximálního výsledku volím minimální prostředky. Jde mi o malbu živoucí, ne doslova popisnou. Chci obrazu ale propůjčovat živost nezávisle na voleném tématu. Formální zkoušky, technika malby i postup jsou pro mě neodlučitelnou součástí malby.

Nehledám krásu tam, kde je daná či jasná, ale tu, která stojí mimo běžnou pozornost, mimo „osvětlení“. Hledám v druhé řadě, možná ve třetí nebo ve čtvrté, nebo v té úplně poslední, ve které postupně nalézám a zkoumám to, co je (pro mě) neprávem zastíněno.

Jsou to scény nezasluhující si pozornosti, které jistě ne neprávem zejí ve tmě. Mým úsilím není je zkrásnět, nýbrž vytáhnout je na scénu, vynést je na světlo. Mám nutkání vytahovat věci ze tmy, aby byly nově a jinak spatřeny. Je mi vlastní formální hra se světlem
a atmosférou, která je nutná k budování celku tak, aby bylo dosaženo řečeného vyznění.

Hra s očekáváním, překvapením, se světlem tam, kde ho nikdo běžně neočekává. Jako například v sérii svítidel, kde lustr jako nositel světla na mém obrazu nikdy a nikde nesvítí, ač je to jeho základní funkce. Jinde je to motiv krabice se světlem jdoucím odnikud, či přímo zevnitř. Je předmětem k osvětlení, ne světlem. To vše souvisí s pozorností, která člověku slouží prakticky jako dané orientační vybavení. Člověk sleduje to, v čem spočívá jeho zájem, co je mu ku prospěchu anebo to, co je mu libé. Snažím se v tomto momentě přepnout výhybku a propůjčit pozornost tomu, co ji většinou postrádá. Oprostit danou věc či člověka od zažitých či přirozených pohledových konvencí a pozměnit tak divákovo vnímání v určitém místě-prostoru.

Baví mě balancovat na hranici dokončeného obrazu a skici. Baví mě proces a postup, zánik obrazu a uplatňování moci, kterou mám já jako autor. Často ale i „nemohoucnosti“ – neschopnosti vypořádat se se sledovaným, která nutně nemusí souviset s výrazovou nepoučeností a nezkušeností, nýbrž plyne ze vztahu mě, autora a mnou formulovaného světa – obrazu.

V nejnovější práci se snažím posunout barevnost do jasnějších tónů, víc mě zajímá barva,
i když spousta z obrazů je stále téměř šerosvitná nebo prováděna v barevné redukci. Dávám stále zřetelněji důraz na figury, jako by byly umístěny na piedestalu, na podiu, aby se ocitly co nejvíce ve středu pozornosti. Stále však zároveň udržuji bariéru mezi nimi a obecenstvem, jakýsi stav ochranné neevidentnosti (víceznačnosti, jinotajnosti, zastřenosti). Figura je zároveň viděna, ale i nadále nějakým způsobem skryta. Stejně jako sám autor, tedy já.“ Uvádí autor.



Fotografie z výstavy