Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Ivan Ouhel: Práce na papíře z let 1969 – 2015

15. 9.-30. 10. / Galerie Vltavín / Kresba

Do 30.10.2015 bude v Galerii Vltavín, Masarykovo nábřeží 36, Praha 1, přístupná výstava Ivana Ouhela: práce na papíře z let 1969 – 2015

Text kurátora Petra Macha k výstavě:

Výstava Ivana Ouhela v Galerii Vltavín představuje průřez kresebným a grafickým dílem autora od roku 1969 až do současnosti. Ouhel byl v roce 1968 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze pro nesporný talent, který projevil u přijímacích zkoušek ve svých figurativních kresbách. Z prací představených na aktuální výstavě je však zřejmé, že již o rok později se tento student ateliéru figurální malby prof. Karla Součka zaobíral ve své volné tvorbě hledáním tvaru v krajině, podobně jako jeho předchůdci a inspirativní vzory Josef Šíma a Jiří John. Většina vystavených grafických prací, které autor vytvořil v technice leptu, vznikla již v průběhu studií a dokládají hluboké zaujetí přírodou i rychlé autorovo umělecké zrání. K zobrazení postav se Ouhel na čas vrátil až ve druhé polovině sedmdesátých let, jak ve vystaveném souboru dokládají čtyři výrazově silné figurativní kresby. Ouhel bývá zpravidla označován za krajináře, ale on sám zdůrazňuje, že ho nezajímá zpodobování krajiny a řazení plánů na obraze. Malíř se pokouší zaznamenat vlastní prožitek z krajiny či emotivně přetavené vzpomínky a zážitky z jednotlivých prvků přírody, ať již jde o vegetaci, kopec či plod ovoce. O spontánnosti Ouhelových záznamů nejlépe svědčí právě kresby, na kterých autor kombinuje různé techniky a intuitivně klade vedle tušové či pastelové linky vrstvy olejové barvy nanášené špachtlí. Expresivní nánosy sytých barev kontrastují s plochami čistého papíru, přísně geometrické linie s uvolněným rukopisem. Případně do kompozice vlepí kus papíru, na kterém se zpravidla znovu projeví nanesením barvy. Ačkoliv Ouhel patří mezi členy Volného sdružení 12/15, Pozdě, ale přece, pro jehož některé tvůrce (Načeradský, Sopko, Gebauer, Rittstein) je typická práce s ironií a humornou nadsázkou, tak Ouhel naopak pracuje vždy bez odstupu a sám tvrdí, že při práci je pokaždé vážný. Proto také Ouhelovy postavy mají blíže k existenciální figuraci Adrieny Šimotové, Evy Kmentové či sester Válových než ke grotesknímu projevu jeho výše jmenovaných souputníků. Jeho soustředěný až meditativní přístup k tvorbě plyne z přesvědčení, že bez silného emotivního prožitku by nemohlo vzniknout upřímné sdělení. Na sklonku sedmdesátých let se autor pokusil ověřit nosnost plošného zobrazení, když se svými díly vyšel z prostoru ateliéru do zahrady, kde své malby na průhledných plexisklech a dřevěných objektech konfrontoval s přírodou samotnou. I tento akt svědčí o neustálých tvůrčích pochybnostech, kdy se intuitivní malíř Ouhel vytrvale snaží redukovat své konkrétní záznamy na podstatná sdělení. Měřítkem je mu pouze příroda sama a dosažení pocitu vnitřní spokojenosti. I přes melancholické založení autorovy osobnosti a nezářivou barevnost české krajiny se Ouhel projevuje jako výrazný kolorista. Barevné plochy a linie na jeho obrazech víří zneklidňujícím chvěním podobně jako energií nasycené malby Františka Kupky či pastely Karla Malicha. Ouhel vstupuje do obrazu či kresby bez distance, cítí se být součástí přírody, sám to komentuje slovy, že je pouze jakýmsi tavidlem, kterým zážitky proudí a on je při přenosu na papír či plátno příliš nekoriguje. Jsem přesvědčen o tom, že navýsost osobité vidění a originální rukopis Ouhelových děl jsou zárukou nadčasových kvalit jeho tvorby. Důkazem, že toto tvrzení není nikterak přehnané, by měla být i tato komorní výstava.

Petr Mach, kurátor výstavy



Fotografie z výstavy