Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Ivan Langer – Sochobásně v Síti

končí 17. listopadu / Galerie kritiků / Socha

Jenom do 17.11.2019 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná hustá výstava Ivana Langera – Sochobásně v Síti.

V roce 2016 byl oxfordským slovníkem označen za slovo roku pojem postpravda (anglicky posttruth), označující v informatice situaci, kdy při vyjadřování představ o realitě převažují emoce nad ověřenými fakty. Pojem byl původně vysloven ve spojitosti s politickou krizí brexitu a vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. V obou případech manipulovali politici během kampaně s fakty ve svůj prospěch natolik, že se zasloužili i o zavedení výrazu post-truth politics či fake news, při jehož používání se neubráníme frustraci z pocitu, že nám pořád někdo lže. Tento stav však nenáleží jen poměrům ve světě, známe jej důvěrně i z domácích afér. Pojem často komentoval politolog Jiří Přibáň jako stav, kdy nehledáme již samotnou pravdu, ale spíše potvrzení vlastního náhledu na věc.

Vzhledem k tomu, že ovládání (politického) světa pomocí fake news, tj. nepravdivých či zkreslených tvrzení hraničících s vulgaritou, se stalo běžným nástrojem dnešních vládnoucích vrstev prostřednictvím medií, postpravda začala být vnímána také umělci, jako rychle se střídající záběry na televizní obrazovce nebo okna infozábavy na internetových platformách. Skrze svůj sociální přístup začali umělci komentovat společenskou situaci, spotřební kulturu, krizi hodnot, někdy intuitivně, jindy konkrétně, občas pragmaticky, ale i sarkasticky. Hodně oblíbeným se stalo aktivistické gesto protestní performance ve veřejném prostoru.

Ivan Langer je bývalý český politik a ministr vnitra, poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny z let 1996 až 2010, dnes renomovaný právník, jenž založil pravicový think-tank Cevro a soukromou politologickou Vysokou školu CEVRO Institut, v sousedství Galerie kritiků. Vydal tři knihy básní a některé z nich převedl nyní v estetické úpravě do dřevěných obrazových reliéfů a sochařských objektů. Jejich prostřednictvím a pomocí kreativní reflexe dobové problematiky se rozhodl také školním vzděláváním čelit populismu, extremismu, levičáctví, či celkovému ohrožování svobody v režimu liberální demokracie.

Základní inspirací autorových básní, převedených do 3D prostorových kreací, jsou kaligramy, básně obrazy v appropriačním pojetí Guillauma Apollinaira, uznávané avantgardou desátých let 20. století jako nový přístup k poezii ve stírání rozdílů mezi slovesným a vizuálním uměním. Na základě asociací představ otevřela tato experimentální poezie cestu ke zrodu nových skutečností, v nichž se prolíná přítomnost s minulostí, fikce s realitou, lyrika s kritikou. Jde o kreativní ideogramy, jejichž písmena, slova i celé verše jsou uspořádány typograficky v obrazcích, vyjadřujících téma básně samotné. Znamenaly snahu osvobodit se od výrazových konvencí umění i klišé lidského života. Jejich výraznou poválečnou obrodu pak představovala na naší  kulturně-politické scéně vizuální poezie 60.let, umělců jako Jiří Kolář, Bohumila Grögerová, Václav Havel, Josef Hiršal, Karel Trinkewitz, Ladislav Novák, Jiří Valoch a další.

Česká experimentální poezie je fenomén, který se na výsluní veřejného zájmu dostal podobně jako dřívější avantgarda – nejen odmítáním básnického kánonu a jeho výrazových prostředků, ale i nespokojeností se stavem společenských poměrů. Poté, co si její autoři vytvořili vlastní metodologickou a ideovou základnu a vydali několik sbírek básní, zmizelo však hnutí úplně z doslechu. Jeho konec zřejmě ovlivnily zase dobové poměry, u nás související s výměnou vládnoucí moci a nastupující normalizací, přesto však jakoby zlatý věk experimentální poezie skončil. Texty tohoto typu se neobjevily již ani v samizdatových edicích či plánech exilových nakladatelství, a přestože po sametové revoluci se dočkaly nových vydání, šlo stále o rukopisy ze šedesátých let. Mnozí autoři pokračovali v tvorbě i později, nikoliv však pod záštitou společné doktríny. Jiří Kolář a Ladislav Novák se přimkli spíše k výtvarné práci, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová k próze, memoárům a překladům, Václav Havel k divadelním hrám a aktivitám disentu. Nedá se říci, že po době normalizace vůbec neexistovaly pokusy navázat na podněty někdejší vizuální poezie, avšak nová tvorba (Eduard Ovčáček, Karel Adamus, Jan Wojnar, Ivan M.Jirous aj.) byla orientována spíše na konceptuální pojetí díla či na formálně optický letterismus.

Apollinairovy básně označují uměnovědci za kubofuturistické – spojují v sobě prvky kubismu a futurismu – v uvolněné struktuře díla, polytematičnosti a asociačním propojování představ. Mezi kubistické prvky se řadí skladba slov a vizuálních forem, futuristický prvek zastupuje dynamika verše ve volbě tzv. osvobozených slov, odstranění interpunkce, použití apokryfů, anafor apod. Byli to však kubisté Georgers Braque a Pablo Picasso, kteří jako první zkusili implementovat písmo do plochy obrazu, což dále rezonovalo v lettristickém hnutí  40.let.

Langerovy básně jsou dnes koncipované obdobně, úměrně vývoji doby, podle návrhů autora realizované v technické spolupráci s olomouckým sochařem Jiřím Žlebkem a transponované v typicky rudé barvě do 25 prostorových plastik. Ve smyslu kritické reflexe doby se přiřazují do kategorie experimentální poezie, pomocí níž autor předává své pocity a poznatky divákům. Také proto se ve výstavě bude konat 13. listopadu komentovaná prohlídka, kterou v interakci díla s divákem chápejme i jako názorovou tribunu a konfrontaci dojmů diváka s autorem.

Kniha Sochobásně v síti je v pořadí již třetí antologií autorových kritických šlehů a poeticko-politických glos, navazuje na předchozí úspěšné tituly V Síti (2016) a V Síti 2 (2017), vybavených i autorovými kresbami. Langer své básně publikoval nejprve na facebooku a  komentoval jimi politické události a společenské kauzy. Glosy pak doplnil QR kódy, odkazujícími na jeho články v online médiích. Pro 3D úpravu a výstavní prezentaci zvolil své nejzásadnější texty a glosy. Jsou něčím víc než pouhým katalogem bonmotů na facebooku, je to shrnutí autorových vzpomínek, prožitků a myšlenek. „Obohacuji český jazyk o pojem SOCHOBÁSEŇ, protože v sobě spojuje obsah a formu, jako koláž sarkasmu, jízlivosti, bolesti, smutku a laskavosti, naděje i pocitu ztracenosti, zkratky i lyrické epičnosti. SOCHOBÁSNĚ mají být podnětem k zamyšlení, kdo jsme, co si přejeme, kde jsme a kam jdeme. Přejí si vás zneklidnit, povzbudit, probudit i pobavit (IL).“ Ideálem jistě je, aby jejich účinek byl tak silný jako kdysi v době Apollinaira, podruhé však již nejde objevit Ameriku, proto oceňme alespoň snahu autora o apropriaci metodiky klasického básníka, jehož dílo má nadčasový význam a je rovněž autentickým pokusem vyjádřit kritiku, neklid, úzkost, i radosti své doby.

Vlasta Čiháková Noshiro, kurátorka Galerie kritiků, Palác Adria



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Ivan Langer – Sochobásně v Síti