Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž „Ecce Super Homo“ – Vojtěch Kovařík (laureátské dílo) + Vojtěch Horálek a Mirek Zahálka

19. 12.-19. 1. / Galerie kritiků / Malba

Do 19.1.2020 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná zajímavá výstava „Ecce Super Homo“ – Vojtěch Kovařík (laureátské dílo) + Vojtěch Horálek a Mirek Zahálka.

Motto: „Čím je opice člověku? Posměchem nebo bolestným studem. A stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem nebo bolestným studem.“ Friedrich Nietszche

Velkoformátové obrazy tří umělců mají společného jmenovatele, vyjádřeného názvem výstavy. Ejhle super člověk, u každého autora ve specifickém obrazovém vyjádření, vybízí k úvaze o mýtizaci lidského bytí napříč dějinami, od dob antické tradice zobrazované ideálem mužné síly na pozadí jasných a klidných krajin. Myronův řecký Diskobolos se stal symbolem narcisistní krásy svalovců, estetizovaný dál přes celé dějiny. V obrazech dnešních umělců se však jedná u figur zobrazovaných v expresivní nadsázce či vyjádřených třeba s polstrovanou muskulaturou, spíše o karikaturní podobu této kulturistické manýry, citaci z dějin umění, jakousi tvarově estetickou konstantu „nadčlověka“ v podobě impozantně pózujících atletů. Téma ovšem můžeme pojmout i genderově – jako analogii k tělesné kráse mužů vzpomeňme oblých a plodných tvarů Venuší nebo ženských aktů, později ironizovaných třeba výstupy pin-up-girls anebo ikonografií tajemných osudových „femme fatale“. Pojem „nadčlověka“ (řecky hyperanthrópos), používaný již v 1. století př.n.l. Dionýsem z Halikarnassu, ironizoval poprvé Lúkianos a později někteří němečtí teologové či Johann Wolfgang Goethe. Začátkem 20. století ho zneužili s významovou nadsázkou němečtí nacionalisté, a dále nacisté s teorií „panské“ či „bílé rasy“. Mezi filosofickými vykladači pojmu byl i Friedrich Nietzsche, spíše jako odpůrce rasismu i nacionalismu, který pojal konstantu „nadčlověka“ s důrazem na genealogii morálky a ambivalenci pravdy se lží. V pojetí Vojtěcha Kovaříka vystupují na ploše obrazového plátna siláci, hrdinové, atleti. Autor je představuje v nadživotní velikosti s ironicky pop-kulturním nadhledem, dodává jejich zobrazení patřičně patetický, teatrální charakter. Jde o figurální ilustrace mýtů a legend, převzatých z médií či historických nebo biblických příběhů, jež v groteskní stylizaci tvarů a gest ožívají na monumentálních dvou až třímetrových plátnech. V laureátském obraze boxera Tysona z 12. Ceny kritiky za mladou malbu 2019 je tělo takového atleta zobrazeno jako absurdní krajina svalů, jehož přímá a deformativní popisnost zdůrazňuje oblibu naší dobové fitness-kultury. Současně poskytuje i zjištění, že hrdinové nám přinášejí morální a smyslové uspokojení. Také scénické velkoformátové obrazy Vojtěcha Horálka, spojené s tajuplnými mýtickými a etnografickými objevy, se nacházejí v mediálním časoprostoru. Pracují přirozeně se scénou a narrativitou konkrétních událostí, vznikají často v cyklech a vytvářejí prostřednictvím vazeb jednotlivých výrazových prvků další možné konfigurace. Umělcova tvorba je plná nejrůznějších inspiračních zdrojů, obratně kombinuje rozličné kulturní fenomény, je naplněná představivostí, humorem, ale i pocity ohrožení člověka v jeho každodenním životě. Autor dospívá od reliéfů šitých textilních obrazů k prostorovým 3D vyjádřením, recyklace materiálů je mu přirozeným východiskem pro jeho mnohotvárnou vizuální tvorbu. Velkoformátové obrazy Mirka Zahálky vyjadřují jakési primární krajiny figurálně pojatého lidského bytí. Vyznívají expresivně, ačkoli vznikají v graficky přesně vymezeném obrazovém prostoru. Mohou být definovány i jako kresebná schémata, zformovaná z vrstvení záznamů o jednotlivých figurách. Jejich kopírováním a deformováním se vytrácí původní originalita tvarů, taktéž jejich konkrétní významová symbolika. Nejde o přímé zobrazování těla, jeho objemy či hmotnost, ale o objevování tělesnosti jakožto schránky tajemství lidského ducha. Umělcovy figury jakoby procházejí traumatickými zážitky, dramaty zraňování, autodestrukcí. Dokládá to i volba výrazového materiálu. Autor pracuje s akrylem a syntetikou k dosažení převážně monochromní a pastózní barevnosti, vlepuje kresby na transparentní lakované papíry, plochu obrazu pokrývá strukturální hmotou, sprejuje graffiti. Jeho tematikou je ohrožení člověka, křehkost a zranitelnost těla jakožto obalu ducha. Tělo a duch vytvářejí v umělcových představách jeden celek, vystavovaný vnějším tlakům a nebezpečí ztráty osobní identity. Naše doba je jakoby vymknutá z kloubů – zlo a dobro se v ní jeví být často jen korelátem. Nejistota a úzkost jsou této době vlastní. Dřívější pevná přesvědčení o morálních hodnotách, o tom, co je dobro a co zlo, se kdesi rozplývají. Všechno – i morálka – se jeví být relativní, snad dokonce někdy jen úskokem slabých vůči silným. Také pokrok naší doby je falešnou ideou modernity – veškeré dění se jakoby uzamklo do kruhu věčného návratu, události v něm se v dlouhodobých časových intervalech opakují, není již univerzálně platných hodnot. Hodnoty se v dějinách proměňovaly tak, jak se proměňoval člověk a jeho společnost. Proto každé dobro se stalo obměnou zla a naopak. Z dohody lidí se pak zrodilo super právo jakožto reflexe dočasné shody si neubližovat a vzájemně neškodit, protože dnes já tobě a zítra (snad?) i ty mně… Podle Nietzcheho to ostatně nikdy nebyla dobrota, co člověku činilo největší potěšení, naopak všemi odsuzovaná krutost. A co jiného se dnes odehrává na sportovních (fotbalových, hokejových) kolbištích, než čím bylo ve starověku ritualizované klání, otevřená střetnutí? A co jiného také probíhá dnes a denně na televizních obrazovkách, než ukázky násilí, krutosti, heroismu a nespoutaných vášní? A čím jiným jsou asi počítačové hry, jež ještě častěji představují symboly násilí člověka na člověku? To, co činilo potěšení starověkému člověku, těší dnes i člověka naší doby… A tak jsme dedikovali tuto výstavu maskovanému netopýřímu muži Batmanovi, onomu dynamickému „nadčlověku“, jenž se objevuje na kolbištích světa vždy tam, kde se páchá nějaká nepravost či násilí. Nenávidí zločin, chová averzi vůči střelným zbraním, trestá zlo, ale také nikoho nezabíjí, zachraňuje pouze ohrožené osoby a zastrašuje jejich nepřátele. A spolu s ním přejeme všem příznivcům a milovníkům umění vpravdě křesťanský a kulturní Nový rok !

Vlasta Čiháková Noshiro, kurátorka výstavy



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž „Ecce Super Homo“ – Vojtěch Kovařík (laureátské dílo) + Vojtěch Horálek a Mirek Zahálka