Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Divadlo za branou – plakáty a fotografie – ze sbírky Pavla Štarala

končí 26. listopadu / Vinný bar Blatnička / Divadlo

Do 26.11.2017 bude ve Vinném baru Blatnička, Michalská 5, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Divadlo za branou – plakáty a fotografie – ze sbírky Pavla Štarala.

…..

Text Jiřího Tichého k výstavě:

Vítejte v říši svobody II.
Ti z vás, kteří jste byli předloni v listopadu v Galerii Antonína Navrátila na výstavě věnované padesátiletému výročí vzniku Divadla za branou, vzpomenete si možná, na výrok „vítejte v říši svobody“, jenž jsem v úvodu zmínil, a který pronesl v souvislosti s nástupem dramatika a básníka Josefa Topola do pracovního procesu u pražských kameníků jejich parťák, nesnášející zatuchlé nesvobodné poměry 70. let. A proč výrok kamenického mistra opakuji dnes při zahájení výstavy plakátů a několika fotografií, týkajících se opět onoho divadla? Inu proto, že právě tyhle atributy staly se vizuálními znaky Divadla za branou, jež stalo se po dobu jeho existence také onou říší svobody, respektive jedním z ostrůvků svobody v totalitní okolní nesvobodě.
Je listopad, měsíc, kdy se příroda nezadržitelně ukládá k zimnímu spánku, aby se z jara opět probudila v celé nádherné rozkošatělosti. Je listopad, v jehož druhé půlce se před 95. lety narodil zakladatel a hlavní režisér divadla Otomar Krejča. Navíc je dnes 6. listopad, kdy před osmi roky v 87. letech tato nepřehlédnutelná postava československého a světového divadelnictví skonala. A my, především díky nezlomné aktivitě Pavla Štarala za podpory tohohle útulného vínostánku, nečekáme na jarní probuzení odkazu Mistra a divadla, nýbrž jeho rozkošatělý odkaz prezentujeme už nyní prostřednictvím téhle komorní výstavy. A aniž bychom opomíjeli rozkošatělost ostatních tehdy v nesvobodě svodomyslných divadelních ostrůvků, musíme rozkošatělý význam Divadla za branou připomínat stůj co stůj, všem zapomínajícím, liknavcům či ignorantům navzdory. Díky Šťouro!
Ti, kdo mě lépe znají, vědí, že trpím nepřekonatelnými závratěmi. S dětmi nevylezl jsem na petřínskou rozhlednu ani na žádnou hradní věž, problém dělají mi několikapříčkové štafle při mytí oken. A přeci! Blížil se svátek 1. máje v roce 1972, opět už zase pompézní davový hold komunistické straně a jejím soudruhům, s nezbytným průvodem po Václavském náměstí, na jehož konci, na rohu Můstku a ulice 28. října, opravovala se fasáda barokně-klasicistního domu z konce 18. století, zvaného též Velký úl. Na tom nebylo by ovšem nic výjimečného, kdyby velkou část jeho trubkově zalešené přední části nepokrývaly přezvětšené černobílé plakáty dnes již legendární dvojice grafiků a typografů Pavla Broma a Milana Kopřivy. A protože vědoucí soudruzi již tehdy věděli, že o měsíc později zakroutí divadlu krkem, nařídili z tzv. bezpečnostních důvodů (jak jinak) plakáty odstranit. Vedení divadla muselo se tomuto diktátu podvolit, a svěšením obřích obrazů pověřilo nás neherce, mezi něž jsem už rok také patřil. A vězte, že poprvé a naposledy vykláněl jsem se z vysokého lešení do propasti a do provazů ukotvené mnohametrákové desky pomalu spouštěl dolů na chodník. K tomuto výkonu dohnal mě nepředstavitelný vztek z onoho bolševického grázlovství. Nutno podotknout, že v zápětí naopak byli jsme aktéry opačného přístupu, kdy milosrdné sestry od sv. Ignáce otevřely nám vrata kláštera v Ječné, abychom jimi mohli odnášet nejen Bromovy a Kopřivovy plakáty, ale další propagační materiály a dokumenty do bezpečí před jejich zničením. Kým asi, že. Jakpak na toto asi dnes vzpomínají komunističtí poslanci parlamentu České republiky stalinistka soudružka Semelová s Vojtěchem „Falmerem“ Filipem či důstojníkem StB doktorem Hrůzou?
Nutno podotknout, že zde vystavené plakáty, jež byly oběma zmíněnými autory s pomocí fotografií Josefa Koudelky a jiných výtvarných motivů, Chagallových, například, vytvořeny coby jakési vnějškové zrcadlo divadla, staly se již tenkrát výtvarným fenoménem, zcela zapadajícím do tehdejšího československého i světového divadelního a filmového kontextu. Svou moderností, designovou i typografickou nápaditostí a neotřelou virtuozitou. Připomínám, že ač vizuálně a výtvarně zcela odlišné zapadaly do zmíněného kontextu i pozdější dva plakáty významného výtvarného umělce Libora Fáry. Není pochyb, že jedním z hnacích motorů tohoto týmu byl fotograf Josef Koudelka, jemuž, jak vědí pamětníci, Otomar Krejča dopřával absolutní svobodu při práci, a jenž svými fotografickými deformacemi a stylizacemi, plnými hrubozrnných kontrastů, redukované často na pouhé gesto či grimasu, vtiskl Divadlu za branou onu originální výtvarně vizuální podobu. „Když se pak na ty fotky herci koukali, nemohli často poznat, kdo to hraje. Ale poznali role, třeba že je to z Čechova,“ říkal sám autor. Právě z několika málo fotografií (víc se jich do prostoru bohužel nevešlo) je zřejmé, kdy Koudelka předal před emigrací žezlo fotografce Markétě Luskačové, kterou Krejčovi doporučil.
Na závěr dovolte ještě zmínit již nežijícího divadelního fotografa Jaroslava Krejčího, jenž snímal hlavně divadlo Na zábradlí, leč kolem divadla Za branou se také „ochomýtal“: „Fotograf má podat zprávu a ta by měla postihnout inscenaci od vykopání základů až ke komínu.“ A já vím, že fotografiemi i plakáty divadlo Za branou neuchovávalo jen a do budoucna neuchovalo pouze jedinečnost inscenací, nýbrž umožňovalo tehdejším návštěvníkům, potažmo kolemjdoucím neotřelý výtvarný zážitek. Tvrdím, že jejich poetika oslovuje i dnes.
Jiří Tichý, 6.11. 2017

…..

Divadlo za branou bylo slavné pražské divadlo působící mezi lety 1965 až 1972, kdy jeho další existenci komunistická moc zakázala. Spoluzakladateli se stali režisér Otomar Krejča, dramaturg Karel Kraus, básník a dramatik Josef Topol, scénograf Jan Koblasa a herci Jan Tříska s Marií Tomášovou.

Otomar Krejča se v roce 1965 rozhodl odejít z Národního divadla mimo jiné pro nevyhovující koncepci skladby jeho programu a založit vlastní divadlo, kde by hrál obdobný repertoár. Herecká základna nově vzniklé scény tvořila 24 herců (16 mužů a 8 žen). Premiérovými tituly byly 23. listopadu 1965 Kočka na kolejích Josefa Topola a Maškary z Ostende Ghelderoda.

Originální ztvárnění zde získaly Čechovovy hry Tři sestry, Racek (jeho repríza 10. června 1972 byla posledním představením divadla) nebo Ivanov, hrány byly antické tragédie např. Král Oidipus či Antigona od Sofokla, stejně jako Mussetův Lorenzaccio. Úspěchy divadlo slavilo i v zahraničí, kde absolvovalo několik zájezdů, zejména po západní Evropě. Bylo zrušeno výměrem ministerstva kultury z 29. června 1972 s odůvodněním nevyhovujících bezpečnostně požárních podmínek sálu paláce Adria. Proti zákazu v roce 1972 protestovala řada slavných umělců jako byli například Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller nebo Ingmar Bergman.

Členy hereckého souboru tvořili Leopolda Dostalová, Karel Höger, Jiřina Šejbalová, Olga Scheinpflugová, Marie Tomášová, Jan Tříska, Luděk Munzar, Miloš Nedbal, Ladislav Boháč, Vlasta Chramostová, Milena Dvorská, Milan Riehs, Vladimír Matějček, Vladimír Menšík, Hana Maciuchová, Libuše Šafránková, Jiří Zahajský, Miroslav Moravec, Jan Hartl a jiní.

Divadlo sídlilo v prostorách Paláce Adria v Praze.

Po sametové revoluci na původní projekt navázalo obnovené Divadlo za branou II, které bylo v roce 1994 zrušeno ministerstvem kultury České republiky.

Text o divadle: Wikipedia



Fotografie z výstavy