Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Artur Magrot: Stupeň volnosti

Do 22.3.2020 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná hustá výstava Artura Magrota: Stupeň volnosti.

Charakteristickým rysem práce Artura Magrota je citlivost pro jevy a procesy, které, ačkoliv skryté a těžko uchopitelné, zásadním způsobem definují fungování současné společnosti. V instalaci Stupeň volnosti reagující na pocity frustrace z neschopnosti jakkoliv ovlivnit realitu hroutícího se světa, vyzývá diváka ke konfrontaci se silou, která jej přesahuje, a dává mu zažít situaci, jež ho staví do role jednajícího aktéra.

kurátorka: Nina Moravcová

Zažil jsi někdy zemětřesení?

Zažil. Když mi bylo dvanáct. Jsem z místa, kde jsou poměrně často seismické roje. Tehdy to bylo jen něco kolem 3 stupňů. Ležel jsem doma a četl knihu. Pak se něco stalo. Vše včetně mě se hnulo, ale nějak divně. Když se totiž hýbe všechno kolem tebe, ten pocit se týká spíš tvého těla. Myslím tím uvnitř tvého těla. Ve zprávách se tehdy občas objevila zpráva, že zemětřesení bude. Kamarádi z vesnice vedle té naší, která byla blíž epicentra, mluvili o tom, jaké to je. Když jsem to pak zažil na vlastní kůži, ta chvíle byla spíš vzrušující a těžko uchopitelná. Je to hodně „vertikální“ pocit. Jde to z hloubky země, přes tebe dál nahoru a přesto všemi směry.

A právě to mě zajímá. Ten pocit, který zažíváš ve chvíli, kdy se země chvěje. Představuji si to jako náhlé setkání se silou, jejíž zdroj, intenzitu, ani dosah nejsme schopni nahlédnout. Jako něco, co tě zahltí, co uniká tvé perspektivě.

Z toho, co si pamatuji, trvá nejdéle zorientovat se, zjistit, co se děje. Myšlenky na to, co udělat, stoupnout si mezi futra, schovat se pod stůl, mě napadly, až bylo po všem, a přišly mi vlastně absurdní. Když člověk zažije poprvé něco tak silného, co ještě nikdy předtím nezažil, něco tak mimo lidskou velikost, nebo spíš malost, není to jako být před něčím monumentálním, ale spíš jako být v monumentalitě samotné a nemoct z ní utéct. Jako být v břiše něčeho, co někam kráčí bez ohledu na tebe.

Občas si zkouším představit, jaký je to asi pocit. Vzpomínám si, jak jsme kdysi na základce nebo snad ještě ve školce museli celá třída na středisko. Je to takový zasutý obraz a občas si říkám, jestli se to skutečně stalo. V ordinaci stála sestra s podivným nástrojem v ruce. Takové kleště, kterými nám měřila hlavy. Jednoho po druhém. „Pětka. Další!“ …a pak jsme si jednou ve třídě zkoušeli plynové masky. Mám v paměti hrubou strukturu té pogumované látky mezi prsty a pachuť gumy jsem cítil ještě několik dní, stejně jako tu podivnou stísněnost. Čas od času se mi ten pocit vrací, když se setkám s něčím, čemu úplně nerozumím.

Já už jsem tohle nezažil. Jen jednou v „dílnách“ jsme našemu učiteli pomáhali vyklízet sklad. Byla tam spousta starých zaprášených věcí, mezi nimi i pomůcky branné výchovy. Instruktážní plakáty co dělat při zraněních nebo v případě chemického útoku, zatuchlé plynové masky, rozkládající se pláštěnky, holínky, plastové rukavice. Spolužáci z vyšších ročníků se nám, mladším chlubili, že si masky ještě zkoušeli. Říkám si, zda tehdy opravdu někdo věřil tomu, že by ho mohlo něco takového ochránit.

Možná to měl být jen nástroj, který měl lépe vykreslit podobu nepřítele.

Nedávno jsem viděl v televizi dokument a v něm krátký americký film z počátku padesátých let. Kreslené titulky a v nich želva. Na hlavě vojenskou helmu. Nad ní v koruně stromu opička houpá na udici dynamitem. Jak to želva zmerčí, zatahuje podvozek. Střih a černobílý instruktážní film a v něm záběry dětí ve školních lavicích. V mžiku lezou pod stoly a zakrývají si hlavu. Má to celé asi devět minut a je to o tom, jak se zachovat v nejrůznějších situacích, v nichž tě může zastihnout atomový výbuch.

Takže „parodie“ na stejné téma!?

Říkám si, jestli je možné, že tehdy na západě nevěděli, co jim ve skutečnosti hrozí?

V té době asi úplně ne.

A myslíš, že u nás to mohlo být jiné?

Tady u nás se asi docela dobře vědělo, odkud vítr vane.

Tím si nejsem úplně jistý. Možná později. Tou hrozbou nemusela být jen válka. Nedlouho po tom, co jsme se narodili, putoval nad Evropu radioaktivní mrak. Nikdy jsem se na to našich vlastně nezeptal.

U nás doma na to jednou přišla řeč. Prý se o tom nic moc nevědělo a zpočátku se hodně mlžilo.

To je snad ještě horší!? Když cítíš, že se něco děje, ale kontext ti uniká.

Je. Od té doby, co máme děti, mám pocit, že mi toho uniká hodně. Bylo období, kdy mi to vůbec nevadilo. Naopak mě to naplňovalo všeobjímajícím klidem. Poslední dobou jsem se ale setkal s pár věcmi, kterým nedokážu porozumět. Když jsem doma, snažím se alespoň v průběhu dne poslouchat zprávy v rádiu. Většinou do chvíle, kdy se informace začnou opakovat pořád dokola. Televizi nemám. Noviny nečtu. Jen občas, když večer nepadám únavou, projíždím si různé zpravodajské servery. Začnu textem, který mě zajímá. Možná ho někdo ten den sdílel. Už ani nevím. Vyskakují na mě další a další titulky. Tak čtu dál. Informace se řetězí. Občas se přistihnu po hodině, po dvou, že ztrácím pojem o čase a to, co čtu, už ani nevnímám vyčerpaný tím přívalem informací. A pak do rána tupě zírám do stropu a přemýšlím, jak si tím vším proklestit cestu.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Artur Magrot: Stupeň volnosti