Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Dernisáž Pavel Karous a KundyCrew: Apps. Occupation

11. 5.-5. 6. / MODERN ART GALLERY / Socha

4.6.2020 se v nově otevřené Modern Art Gallery, Na Královce 1 / Rybalkova 59, Praha 10 (tram Ruská, 3 stanice z Náměstí Míru), konala dernisáž výstavy Pavel Karous a KundyCrew: Apps. Occupation.

Na konci minulého roku měla v severočeském Mostě premiéru výstava Pavla Karouse „Velká mostecká stávka“ a nyní míří do severočeského Ústí na Labem, výstava slovenské skupiny KundyCrew. Oba projekty se mezitím protnou v Praze u příležitosti výročí okupace republiky z roku 1939. Karous ve svém novém cyklu soch parafrázuje kánon socialistického realismu, ale staví své hrdiny do současné společenské situace. Také KundyCrew parafrázují tradiční techniku výšivky, ale plní ji aktuálním a netradičním obsahem. Oba po svém odkazují k Československým tradicím, ale s novým, radikálním obsahem.

Jedna z Karousových soch vychází přímo z díla Břetislava Bendy, Lidé bez domova z roku 1938, který takto zpracoval téma utečenců z pohraničí. Je tak přímým odkazem k výročí okupace, ale v současném globálním kontextu hledají uprchlíci cestu, ne na staré mapě, ale v aplikaci Google Maps na Smartphonu. V tomto duchu ožívá i stará technika výšivky radikálně aktuálními hesly, jako např.: „Taká bola doba“ nebo „POMALY, ALE TISO“ a „Bolo nám to Kotleba?“.

Samotný termín Occupation dnes nabývá radikálně nových významů. Vedle vzpomínky na zabrání území cizím státem je dnes i odkazem k hnutí „Occupy“ upozorňující na chamtivost globálních korporací a společenskou i ekonomickou nerovnost v současném světě, nebo k tématu Squattingu, které obsazováním nevyužívaných domů upozorňuje na slabiny a úskalí neregulovaného trhu s nemovitostmi. Společná výstava realistické sochy a lidové výšivky je plná zcela konkrétních a aktuálních témat, jako je radikalizace slovenské politiky nebo sociální a bytová situace v Praze, ale také témat globálních, jako aktuální snaha některých vlád více zdanit nadnárodní technologické firmy a s tím spojená prekarizace práce, nebo krize na Řecko Turecké hranici.

k: Jan Vincenec

Ve srovnání s tím, jak optimisticky si mnozí představovali budoucnost světa po skončení studené války, jako triumf svobody, demokracie a prosperity, jsme se o tři dekády později ocitli ve značně neradostné situaci. Zejména poslední finanční a hospodářská krize naplno vyjevily nefunkčnost systému, který privatizuje zisky, ale socializuje náklady. Otřesené, destabilizované západní společnosti byly zakrátko na to vystaveny zatěžkávací zkoušce migrační krize, ve které nejedna z nich logicky neobstála. Valí se na nás však další – recese a ekonomická krize je v kapitalismu vždycky za rohem, na prahu té další již dost možná vlivem šíření koronaviru právě stojíme; překotné technologické změny hrozí masovou nezaměstnaností i novou technologickou totalitou a klimatická krize možná učiní v horizontu dekád velké části planety v podstatě neobyvatelnými.

Společnosti jsou přitom asi v nejhorší myslitelné kondici těmto hrozbám čelit – rozložené ekonomickou a politickou doktrínou neoliberalismu, která velí hledět si předně svého, protože všichni ostatní jsou hlavně našimi soupeři o omezené zdroje a pozice. Každý se má co nejvíc snažit – a komu se nedaří, ten se prostě snažil málo, a tím pádem si moc nezaslouží žádný soucit. Neoliberalismus zkrátka povýšil sobectví na přednost a hlavní princip všeho. Rozložená je tak solidarita jak mentální, tak v důsledku škrtů a privatizací ve jménu co nejštíhlejšího státu i ta institucionální. Co je však možná nejfatálnější: zcela byl zdiskreditován a vytlačen také jazyk, kterým by bylo vůbec možné skutečné problémy artikulovat.

Nerovnosti dosahují bezprecedentních výšin, není výjimkou, že členové dozorčích rad vydělávají tisícenásobky toho, co běžní pracující v téže firmě – ale vykořisťování se to nazývat nesmí. Existují rozsáhlé vrstvy obyvatelstva, které žijí primárně ze mzdy za práci a jsou odkázaní na dobře fungující a dostupné veřejné služby a bydlení – ale pracující třídu s podobnými společnými zájmy, které jsou v ostrém protikladu s preferencemi spekulantů, investorů a rentiérů už údajně nemáme. Žijeme v tak do očí volající oligarchii, že už se v západních zemích miliardáři neobtěžují zdlouhavým lobbingem na pozadí, ale rovnou se chopili nejvyšších státních funkcí – my tomu ale kvůli existenci formálně svobodných voleb nadále bez dalšího říkáme demokracie.

Jsme proto svědky toho, že se oprávněný vztek ze strádání, nespravedlnosti a bezmoci obrací zcela pomýleným směrem – proti těm, co na tom jsou ještě hůř, jako uprchlíci, Romové nebo chudí, nebo proti ženám a homosexuálům, kteří chtějí mít možnost svobodnější volby jak žít. Na druhé straně barikády pak panuje naprosté nepochopení, odkud se tyto ošklivé dynamiky berou – že nejsou nutně projevem zabedněnosti, občanské nevyspělosti nebo pomatení nepřátelskou propagandou, ale reakcí na situaci, kdy jiné možnosti artikulovat svou vlastní bídu chybí, protože byly zdiskreditovány a odepsány jako nelegitimní. Rozklad společnosti tak pokračuje, skutečné problémy se prohlubují a místo nich bojujeme s čím dál větší vášní bitvy zcela zástupné.

Pokusit se obrátit pozornost a energii tím správným směrem je tak hlavním úkolem dneška. Bez řešení systémové nerovnosti, nespravedlnosti a bezmoci obstojíme v každé další výzvě hůř a hůř a dost možná nás brzy čeká taková dystopie, že si ji je těžké vůbec představit. Společenský rozvrat se bude navzájem posilovat s rozvratem ekologickým a technologickou totalitou. V této situaci si každý nutně musí klást bájnou leninskou otázku „Co dělat“, umělce a umělkyně nevyjímaje.

Návrat k určitým formám realismu a doslovnosti, který dlouho platil za překonaný či dokonce pokleslý, se v tomto světle najednou jeví jako potenciálně cenný nástroj. Potřeba toho, aby umění promlouvalo o současných problémech k širokým masám lidí, kterým k pochopení sofistikovanějších uměleckých projevů může chybět předporozumění, jež je specifickým distinkčním znakem vyšších tříd, ale i prostě jen čas a energie, nikam nezmizela. Realismus tak byl zdiskreditován do jisté míry neprávem – v postkomunistickém prostoru zejména v podobě reflexního odmítnutí socialistického realismu, byť i jeho ospravedlnění bylo přesně takové a tím veskrze legitimní.

Návratem k realismu první poloviny dvacátého století i k tradiční rukodělné tvorbě se tak dá s pomocí jejich důmyslné aktualizace nejen srozumitelně vykládat o problémech dneška, ale i vytvořit most do dob, které se svými sociálními problémy jeví těm našim podivuhodně podobné, ačkoli by za námi mělo být století pokroku. Jenže chudoba, těžká, nejistá a nezdravá práce či bytová krize a bezdomovectví i útlak žen jsou tu jaksi nadále. Výstava ale zároveň odkazuje taky k dobám vzniku širokých sociálních hnutí a stran za emancipaci a sociální spravedlnost, období, kdy se tlakem na změnu věcí podle správných konfliktních linií dosáhlo zkrácení pracovní doby, volebního práva žen i masové kvalitní bytové výstavby. A právě v tom také spočívá její pronikavá odpověď na otázku „Co dělat“.

text k výstavě: Kateřina Smejkalová

PAVEL KAROUS (CZ)

Asistent ateliéru skla od roku 2008.
*1979, Praha
1998-1999  UJEP, Ústí nad Labem, FUD, Atelier Sklo (Ilja Bílek)
1999-2005  VŠUP v Praze, ateliér Prostorové tvorby (Marian Karel)
2002-2003  University of Plymouth, Exeter, Velká Británie, ateliér sochy (Andy Clussan), stáž Akademie výtvarných umění, Praha, ateliér monumentální tvorby, (Aleš Veselý).
Zabývá se i scénografickými návrhy (např. pro hru Michala Pěchoučka Muži malují nebo hru Cybercomix), projektem Vetřelci a volavky, který má ochraňovat a popularizovat sochy ve veřejném prostoru z období normalizace (námět a scénář dokumentárního filmu pro Českou televizi, přednášky a výstavy).

Vyšíváním proti fašismu (Alarm, 2.11.2018)

KundyCrew (SK)

Sme kolektív autoriek, ktoré tradičnú formu plnia netradičným obsahom. Radikálnemu vyšívaniu ako priesečníku umenia a aktivizmu sa venujeme od roku 2010. Reagujeme na aktuálne témy- niekedy vtipne, niekedy vulgárne, niekedy vážne. Krížiková výšivka v našom podaní slúži ako nosič politického posolstva, považujeme za dôležité reagovať na sociálnu nespravodlivosť. Vystavovali sme vo viacerých európskych krajinách, no radšej než výstavy máme workshopy. Aktuálne sa z vyšívacej kanavy presúvame na alternatívne podklady- hygienické vložky či drôtené pletivo.

….

Všechny fotky z výstavy a dernisáže: Petr



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Dernisáž Pavel Karous a KundyCrew: Apps. Occupation